Článek
Byla jsem dítě a přirozeně mě to lákalo. Ptala jsem se jí, co tam je, ale nikdy mi neodpověděla přímo. Jen zavrtěla hlavou a s vážným pohledem řekla: „Některé dveře by měly zůstat zavřené.“
S rostoucím věkem jsem se přestala ptát. Přijala jsem to jako fakt. Babička prostě nechce, abych tam lezla, a to bylo všechno.
Pak ale zemřela.
Bylo to nečekané. Odešla klidně ve spánku a já se najednou ocitla v jejím domě, který teď připadl mé rodině. Po pohřbu jsem se nabídla, že pomůžu s úklidem. Babiččin dům byl plný vzpomínek, starých fotek a pokladů z minulosti.
Ale moje myšlenky se pořád stáčely k podkroví.
Dveře na půdu nebyly zamčené. To mě překvapilo. Čekala jsem těžký zámek, ale stačilo jen vzít za kliku.
Podkroví bylo přesně takové, jaké bych čekala – staré truhly, zaprášené knihy, pavučiny v rozích. Všechno vypadalo normálně.
Až na ty druhé dveře.
Stály na opačné straně podkroví. Byly vysoké, těžké a zamčené.
Ale něco bylo špatně.
Za těmito dveřmi nemohlo nic být. Dům měl jen jedno patro a podkroví vedlo přímo pod střechu. Nebyl tam žádný další prostor. Ty dveře neměly kam vést.
A přesto tam byly.
Srdce mi začalo bušit. Proč by si někdo dal tu práci a nainstaloval zamčené dveře, které nikam nevedou?
Hledala jsem klíč. Prohrabala jsem zásuvky, zkoušela všechny staré klíče, které jsem našla v domě, ale žádný nepasoval.
Nakonec jsem vzala páčidlo, které jsem našla v garáži.
Jeden silný úder.
Druhý.
Dřevo prasklo.
A pak jsem dveře otevřela.
Za nimi byla tma.
Ne místnost, ne další část podkroví. Jen černá prázdnota.
Zatajila jsem dech a natáhla ruku do temnoty. Byla ledová.
A pak jsem něco ucítila.
Prsty.
Prsty, které se mě dotkly zpátky.
Vyjekla jsem a cukla rukou. Dveře se samy zabouchly s takovou silou, že se podkroví otřáslo.
Utekla jsem dolů, dveře na půdu za sebou zamkla. A tentokrát jsem si řekla, že některé dveře by měly zůstat zavřené navždy.
