Článek
„Co se děje, zlatíčko?“ zeptala jsem se jí.
Jen zavrtěla hlavou a schovala se mi do náruče.
Nechtěla o tom mluvit. Myslela jsem si, že možná viděla něco strašidelného v televizi nebo jí někdo ve školce vyprávěl děsivou historku. Ale její strach se zhoršoval. Odmítala se podívat do zrcadla v koupelně, dokonce i v autě, když jsem ji vyzvedávala ze školy.
Pak přišla noc, která všechno změnila.
Anna se probudila s křikem. Když jsem k ní přiběhla do pokoje, seděla na posteli, celá bledá a třásla se.
„Mami… ona se usmívala,“ zašeptala.
„Kdo, zlato?“
Anna se podívala směrem ke dveřím, kde bylo malé zrcátko zavěšené na skříni.
„Ta druhá holčička… v zrcadle.“
Cítila jsem, jak se mi na zádech ježí chloupky.
„Jaká holčička?“ zeptala jsem se opatrně.
„Vypadá jako já. Ale není to moje tvář.“
V tu chvíli mi proběhla hlavou vzpomínka – když jsem byla malá, taky jsem se jednoho dne začala bát zrcadel. Máma mě tehdy uklidňovala, že jsou to jen dětské představy. Ale teď… když jsem viděla Annin vyděšený pohled, přepadl mě neklid.
Další den jsem z jejího pokoje sundala všechna zrcadla. Myslela jsem si, že tím strach zmizí. Jenže nezmizel.
Jednou v noci jsem se vzbudila a slyšela Annin hlas. Stála v chodbě před velkým zrcadlem, které jsem zapomněla přikrýt.
„Nech mě být,“ šeptala.
Vyběhla jsem z postele a vzala ji do náruče.
„S kým jsi mluvila, zlato?“
Neodpověděla. Jen mi pevně stiskla ruku.
Pak zašeptala:
„Ona chce ven.“
Druhý den jsem všechna zrcadla v domě přikryla nebo odnesla pryč. Od té doby jsem se do žádného nepodívala. A ani nechci.
