Článek
Jindy mě znepokojovalo jemné škrábání, které přicházelo odněkud ze zdi.
Běžela jsem k rodičům a třásla mámou, dokud se neprobudila. Vždycky mě pohladila po vlasech a zašeptala:
„To nic, miláčku. Tvůj pokoj má jen zvláštní energii. Musíš si na ni zvyknout.“
Nikdy jsem si nezvykla.
Ale pak, o mnoho let později, jsem zjistila, co tím máma opravdu myslela.
Stará tapeta a skryté tajemství
Bylo mi šestnáct, když se rodiče rozhodli zrenovovat můj pokoj. Stará květinová tapeta byla už vybledlá a odlupovala se. Máma koupila bledě modrou barvu a rozhodli jsme se, že ji naneseme přímo na zeď.
Odpoledne jsme se pustily do práce. Seškrabování tapety byla nudná, ale jednoduchá práce – dokud jsme neodhalily, že pod ní je ještě další vrstva. A pod ní další.
„Tohle je divné,“ zamumlala máma a zamračila se.
Jak jsme se dostávaly hlouběji, začala jsem si všímat něčeho zvláštního. Mezi jednotlivými vrstvami se objevovala červenohnědá barva.
A pak jsme to uviděly.
Na holé zdi, přímo přede mnou, se táhla slova.
Vyškrábaná do omítky.
Byly psaná kostrbatě, dětským písmem. A každá věta mě bodla do žaludku jako nůž.
„Pomozte mi.“
„Nenechá mě odejít.“
„Vidí mě.“
Stála jsem tam s hrudníkem sevřeným hrůzou.
Máma se na mě podívala, úplně bledá. „Tohle… tohle nemůže být skutečné.“
Ale bylo to tam. Každé slovo.
Kdo tu bydlel přede mnou?
Máma se hned další den rozhodla zjistit víc o historii našeho domu. Mluvila s místní radnicí, s pamětníky, hledala staré záznamy. A pak se vrátila domů s výrazem, jaký jsem u ní nikdy předtím neviděla.
„Náš dům byl kdysi dětský domov.“
Vyrazilo mi to dech. „Dětský domov?“
„Ano. Fungoval jen pár let, ale pak ho zavřeli. Říká se, že se tu stalo něco strašného.“
„Co přesně?“ zeptala jsem se s obavami.
Máma si povzdechla. „Zmizela tu holčička. Nikdy ji nenašli.“
Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. „Jak se jmenovala?“
Máma se podívala do poznámek a tiše zašeptala: „Anna.“
Šepoty v noci
Od té doby jsem už nikdy necítila, že jsem ve svém pokoji sama.
Každou noc, když všechno ztichlo, jsem slyšela škrábání. Stejně jako kdysi.
A někdy… někdy se mi zdálo, že slyším šepot.
„Pomoz mi…“
Jednou v noci jsem se vzbudila s podivným pocitem. Otočila jsem hlavu ke zdi.
A tam, přímo přede mnou, se na odhalené omítce objevovala nová slova.
Někdo – nebo něco – je psalo.
Jemně, pomalu, do prachu na stěně.
„JSEM POŘÁD TADY.“
Vyskočila jsem z postele a utekla do mámina pokoje.
Druhý den jsme místnost přestavěli. Stěny jsme zatřeli, nábytek přesunuli, všechno změnili.
Ale pocit, že tam někdo je, nikdy nezmizel.
Dodnes, když kolem toho pokoje procházím v noci, mám pocit, že slyším šepot.
A někdy… někdy ráno najdu na zdi jedno jediné slovo.
„POMOC.“
