Článek
Když jsme se poznali, řekl mi jen, že pracuje „v administrativě“. Později dodal, že dělá něco s „daty a bezpečností“. A to bylo všechno. Každý den odcházel brzy ráno a vracel se až večer. Nikdy si nestěžoval, nikdy neřešil problémy v práci, nikdy nechodil na firemní večírky. Když jsem se ho zeptala, co přesně dělá, usmál se a řekl: „Nic zajímavého, lásko.“
Myslela jsem si, že možná pracuje pro nějakou tajnou vládní organizaci nebo něco podobného. Vtipkovala jsem o tom s kamarádkami, ale pravda byla, že mi to začalo vadit.
Jednoho dne jsem si všimla, že si Marek zapomněl na kuchyňském stole kartu s logem, které jsem nikdy předtím neviděla. Byla na ní jen jeho fotka, jméno a záhadné číslo.
Toho dne mi to nedalo. Sedla jsem si k počítači a zadala do Googlu logo z karty. Nic. Ale pak mě napadlo zkusit hledat podle obrázků. A tehdy mi srdce vynechalo úder.
Logo patřilo firmě, která se objevovala jen na temném webu. Na pár fórech se o ní psalo, že provádí „speciální operace“ a „datové analýzy na nejvyšší úrovni“. Bylo to tajemné, nejasné, ale jedno bylo jisté – nešlo o běžnou administrativní práci.
Celý den jsem byla jako na trní. Když se Marek vrátil domů, položila jsem před něj kartu.
„Kde přesně pracuješ, Marku?“
Ztuhl. Nikdy předtím jsem ho takového neviděla. Chvíli mlčel, pak si povzdechl a řekl:
„Měla bys na to zapomenout.“
„Zapomenout? Ty si ze mě děláš srandu? Jsem tvoje manželka, Marek! Co přede mnou tajíš?“
Podíval se mi do očí a řekl něco, co mi vzalo dech:
„Neptala ses proto, že chceš znát odpověď. Ptala ses proto, že tušíš, že ji nechceš slyšet.“
Pak vzal kartu, zničil ji v rukou a odešel do ložnice.
Dlouho jsem ten večer seděla v kuchyni a zírala do prázdna. Neměla jsem odpovědi. Ale měla jsem jednu jistotu – Marek nebyl tím, za koho jsem ho měla. A já nevěděla, jestli se chci dozvědět víc.
