Článek
A pak se stalo něco, co otřáslo celým mým vnímáním reality.
A začalo to úplně nevinně – prohlížením starých rodinných alb.
Nostalgie u starých fotografií
Bylo sobotní odpoledne a já byla u babičky na návštěvě. Milovala jsem ty chvíle – její domov vždycky voněl po vanilce a starých knihách, a když jsem byla menší, četla mi pohádky, zatímco jsem usínala v jejím objetí.
Ten den se rozhodla, že mi ukáže něco zvláštního.
„Podívej, našla jsem staré fotky ze školy, když jsem byla učitelka,“ usmála se a položila přede mě zaprášené album.
Babička kdysi učila na základní škole, ale nikdy o tom moc nemluvila. O to víc mě nadchlo, že se můžu podívat na její staré třídy, na děti, které kdysi učila.
Otevřela jsem album a začala listovat stránkami. Černobílé snímky zachycovaly děti v uniformách, skupinky usmívajících se tváří před školní budovou, výlety do přírody…
A pak jsem došla k jedné konkrétní fotce.
Byla na ní třída dětí na školním výletě – rok 1978, jak bylo napsáno pod snímkem. Stáli na louce, v pozadí les, několik učitelů stálo mezi nimi. A pak jsem uviděla ji.
Tedy… sebe.
Doslova.
Mrazivý objev
Zírala jsem na tu dívku na fotce s pocitem, že mi někdo právě vyrazil dech.
Měla jsem dojem, že se mi snad musí zdát. Protože tam stála dívka, která vypadala naprosto stejně jako já – stejný tvar obličeje, stejné rysy, stejné oči. Dokonce i ten výraz mi byl povědomý.
„Babičko… kdo je tahle holka?“ ukázala jsem prstem na fotku.
Babička si vzala brýle a podívala se. Chvíli mlčela, než zamumlala: „Ach, to je zvláštní…“
„Co je zvláštní?“
„Přísahala bych, že si ji nepamatuji. A přitom… připomíná mi tebe.“
To mi na klidu nepřidalo.
„Víš, jak se jmenovala?“ zeptala jsem se s lehce roztřeseným hlasem.
Babička se zamračila. „Zkusím se podívat na seznam žáků… možná tam bude.“
Zatímco listovala starými dokumenty, já dál zírala na fotku. Jak to bylo možné? Co když to nebyla jen podoba? Co když… to byla opravdu moje tvář?
Neexistující žákyně
Po několika minutách listování babička zavrtěla hlavou. „Tady není. Nechápu to. Každé dítě bylo zapsané, ale ona… nikde není.“
Můj žaludek se sevřel.
„Možná byla jen… náhodná kolemjdoucí?“ snažila jsem se sama sebe uklidnit.
Babička ale zavrtěla hlavou. „Ne, to nedává smysl. Tohle byly organizované školní výlety. Nemohlo se stát, že by se k nám přidal někdo cizí.“
Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce.
„Můžeš se na ni podívat ještě jednou?“ zeptala jsem se naléhavě.
Babička si vzala fotku blíž a chvíli se na ni upřeně dívala. Pak se na mě pomalu podívala a v očích měla zvláštní výraz.
„Ta dívka… vypadá přesně jako ty, když jsi byla malá. Ale to není možné. Tahle fotka byla pořízená dvacet let předtím, než ses narodila.“
Hledání odpovědí
Byla jsem posedlá tím, abych našla vysvětlení.
Začala jsem pátrat v archivech, hledat jakékoli záznamy o tom výletu, kontaktovala bývalé studenty té třídy. Ale nikdo si na tu dívku nepamatoval. Nikdo nevěděl, kdo byla.
Jediný důkaz, že vůbec existovala, byla ta fotka.
A pak jsem si všimla dalšího detailu, který mi předtím unikl.
Na krku té dívky visel přívěsek. Malý stříbrný medailonek.
Přesně ten stejný, který mi babička darovala k desátým narozeninám.
Závěr, který nedával smysl
Cítila jsem, jak se mi po zádech rozběhly mrazivé vlny.
Co to znamenalo? Jak mohla mít ta dívka stejný přívěsek, který jsem dostala až v roce 2003?
Byla to jen náhoda? Nebo… to byla skutečně moje fotka?
A pokud ano… jak jsem se mohla objevit na místě, kde jsem nikdy nebyla, ve chvíli, kdy jsem ještě ani neexistovala?
Nevím, co si o tom mám myslet.
Ale od té doby už žádnou starou fotku neprohlížím s klidným srdcem. Co když se na některé z nich zase uvidím?
