Článek
Dům, kde jsem vyrůstala, má spoustu tajemných zákoutí, starých krabic a věcí, které nikdo léta neviděl. Doufala jsem, že najdu nějaké staré hračky nebo fotografie, na které jsem už zapomněla.
Po několika hodinách přehrabování jsem narazila na zaprášenou krabici s nápisem „Rodinné vzpomínky“. Uvnitř byly VHS kazety, staré fotky a pár dětských kreseb, které jsem si matně vybavovala. Moje máma milovala natáčení, takže jsme měli doma spoustu domácích videí. Vzala jsem kazety s sebou domů a rozhodla se je přehrát na starém přehrávači, který jsem našla v garáži.
První video bylo roztomilé – moje druhé narozeniny, já s dortem a všichni kolem mě tleskali. Pak záběry z dovolené u moře, Vánoce, moje první jízda na kole. Bylo zvláštní vidět to všechno po tolika letech, měla jsem pocit, jako bych se vrátila v čase.
Pak jsem pustila jednu kazetu, na které nebyl žádný popisek. Obraz zablikal, a objevila jsem se já – možná pětiletá, seděla jsem u svého dětského stolu a kreslila. Kamera se mírně pohybovala, někdo mě natáčel z rohu místnosti. Mluvila jsem sama k sobě, něco si šeptala, ale zvuk byl slabý a chraplavý.
Po chvíli se něco změnilo. Záběr se lehce otřásl a já se náhle podívala přímo do kamery. Jenže… ne jako dítě, které si všimne, že je natáčeno. Byl to upřený pohled, příliš soustředěný. Jako by „já“ na kameře věděla, že se na to teď dívám. Mrazilo mě v zádech.
A pak, ve chvíli, kdy kameraman udělal krok blíž, jsem se na videu začala pomalu usmívat. Ale ne jako šťastné dítě. Byl to úsměv, který nepatřil pětileté holčičce. Příliš široký, příliš podivný. Moje oči se leskly a najednou jsem zašeptala něco, co jsem neslyšela. Pustila jsem zvuk naplno a přetočila tu část zpátky.
„Vidíš mě?“ řekla jsem na videu tichým hlasem.
V tu chvíli obraz zakolísal a video se zastavilo. Kazeta se přetočila na začátek sama od sebe.
Vypnula jsem přehrávač a seděla několik minut úplně v šoku. Nebyla jsem si jistá, jestli mám kazetu spálit, nebo ji ukázat rodičům. Ale když jsem se rozhodla ji pustit znovu… byla prázdná.
