Článek
A já to zjistila příliš pozdě.
Malá prosba, kterou jsem ignorovala
Byl to obyčejný večer. Manžel se na mě podíval a trochu nejistě se usmál.
„Můžeme dnes večer zajít na procházku?“ zeptal se mě.
Podívala jsem se na něj a jen jsem povzdychla.
„Promiň, jsem unavená. Možná jindy?“ odpověděla jsem a dál se dívala do telefonu.
Viděla jsem v jeho očích zklamání, ale neřekl nic. Jen se pousmál, políbil mě na čelo a odešel do ložnice.
Netušila jsem, že to byla poslední šance.
Ráno, které změnilo všechno
Druhý den ráno jsem se probudila a postel vedle mě byla prázdná.
Nejdřív jsem si myslela, že už odešel do práce. Ale když jsem vstala, všimla jsem si něčeho divného.
Jeho telefon byl na nočním stolku.
Klíče od auta stále ležely na věšáku.
A pak jsem uslyšela zvonění.
Zvonění, které změnilo celý můj život.
Telefonát, který jsem nikdy neměla dostat
Zvedla jsem telefon. Hlas na druhém konci byl vážný.
„Paní Nováková? Tady je policejní stanice…“
V tu chvíli se mi podlomila kolena.
Dozvěděla jsem se, že mého manžela našli na kraji města.
Byl mrtvý.
Srdeční příhoda.
Zkolaboval na chodníku.
Nikdo mu nestačil pomoci.
A já si v ten moment uvědomila…
Že jsem s ním měla jít na tu procházku.
Poslední vzpomínka, která mě pronásleduje
Když jsem si ho naposledy představila živého, bylo to, jak mi nabízel tu hloupou malou procházku.
Poslední šance strávit s ním chvíli navíc.
Poslední šance říct mu, že ho miluju.
A já jsem ji odmítla.
Myslela jsem si, že bude další den, další týden, další šance.
Nebyla.
Nikdy neodmítejte malá přání
Dnes už vím, že to nebyla jen procházka.
Byla to poslední možnost říct, že mi na něm záleží.
Byla to poslední možnost se s ním smát.
Byla to poslední možnost být spolu.
A já ji zahodila.
Takže vás prosím…
Když vám někdo drahý řekne, že chce něco malého – i kdyby to byl jen hloupý výlet, večeře, procházka – neodmítejte.
Protože nikdy nevíte, jestli to není naposledy.
