Článek
Prach na jeho obálce naznačoval, že už dlouho nikdo neprohlížel vzpomínky uvnitř. Sedla jsem si na gauč, otevřela první stránku a nechala se pohltit historií naší rodiny.
Byly tam fotografie mých rodičů z mládí, prarodičů v jejich nejlepších letech a starší sestry jako dítěte. Listovala jsem dál a pak jsem ztuhla. Na jedné ze zažloutlých fotografií jsem viděla někoho, koho jsem tam rozhodně nečekala.
Mého bratra.
Nemožná fotka
Můj bratr Petr se narodil v roce 1995. To jsem věděla jistě. Ale tahle fotografie měla na zadní straně ručně napsané datum: 1989. Přesto na ní stál – malý chlapec s blonďatými vlasy a širokým úsměvem, přesně jako můj bratr v dětství.
Srdce mi začalo zběsile bušit. To nebylo možné. Nešlo o někoho podobného, byl to on. Stejný nos, stejné oči, stejné rysy. Chtěla jsem si to nějak racionálně vysvětlit. Možná měl náš otec nějakého bratra, o kterém jsme nikdy neslyšeli? Nebo to byl jen někdo, kdo se Petrovi náhodou podobal?
Ale pak jsem si všimla ještě něčeho.
Vedle něj stála moje matka. Byla mladší, než jsem ji kdy viděla na jiných fotkách. A držela ho za ruku, jako by to bylo její vlastní dítě.
Pravda ukrytá v minulosti
S fotkou v ruce jsem běžela za rodiči. Můj otec se na ni podíval a zbledl. Matka ji držela v prstech déle, než bylo nutné, pak ji rychle zavřela do alba a odložila stranou.
„To nic není,“ řekla roztřeseným hlasem. „Jen stará fotka, na které je asi nějaký bratranec.“
„Mami, přestaň,“ naléhala jsem. „Tohle je Petr! A fotka je z roku 1989! Jak je to možné?“
Matka se odmlčela a sklopila oči. Otec si promnul spánky a dlouze si povzdechl.
„Měli jsme ti to říct dřív,“ řekl nakonec. „Ale báli jsme se, že to nepochopíš…“
Zatajila jsem dech.
Stín jménem Daniel
„Tvůj bratr… měl dvojče,“ začala matka tiše. „Jeho jméno bylo Daniel.“
Zem se mi začala pod nohama houpat. Dvojče? Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšela? Proč nám to nikdy neřekli?
„Narodili se oba, ale Daniel… byl nemocný,“ pokračovala. „Bohužel dlouho nevydržel. Bylo to pro nás strašné, tolik jsme se snažili jít dál… A nakonec jsme se rozhodli, že o něm nebudeme mluvit. Chtěli jsme Petra ochránit, nechtěli jsme, aby vyrůstal s vědomím, že měl bratra, který… který tu už není.“
Matka se rozplakala a já jen zírala na fotografii, jako bych na ní teprve teď viděla skutečnost.
„A proč je na té fotce?“ zeptala jsem se tiše.
Otec pokrčil rameny. „Bylo to krátce předtím, než jsme věděli, že je nemocný. Byli jsme na výletě, fotili jsme. A pak… pak jsme ty fotky už nikdy neprohlíželi.“
Dva bratři, jeden život
Celý můj život jsem měla jen jednoho bratra. A teď jsem se dozvěděla, že kdysi byli dva. Cítila jsem bolest, smutek i zvláštní vděčnost, že jsem Daniela alespoň takhle poznala. Když jsem se později podělila o svůj objev s Petrem, dlouho mlčel. Pak se na mě podíval se slzami v očích.
„Celou dobu jsem měl pocit, že mi něco chybí,“ řekl nakonec. „Možná jsem to podvědomě vždycky věděl.“
A já pochopila, že některá tajemství, i když jsou ukrytá hluboko, si nakonec vždycky najdou cestu na světlo.
