Článek
Myslela jsem si, že tam najdeme jen starý nábytek, nějaké harampádí a zapomenuté vzpomínky. Netušila jsem, že pod jednou z police se skrývá něco, co nám změní pohled na naši rodinu – a možná i na realitu samotnou.
Záhadný kufr
Byl schovaný v temném rohu, pokrytý vrstvou prachu. Velký, těžký, s koženými rohy a rezavými přezkami. Nikdo z rodiny si ho nepamatoval.
„Tohle tu muselo být celé roky,“ zamumlal můj otec a klekl si k němu.
Zamykací mechanismus už dávno zrezivěl, takže stačilo jen zatlačit a kufr se s vrzáním otevřel. Všichni jsme se nahnuli, abychom viděli, co je uvnitř.
A pak nám zamrzla krev v žilách.
Fotky, které neměly existovat
Uvnitř ležely staré fotografie. Desítky, možná stovky. Opatrně jsem jednu z nich vytáhla a otřela z ní prach.
Byla na ní moje babička.
To by nebylo nic zvláštního – až na to, že vedle ní stála žena, která vypadala úplně jako já. Stejné rysy, stejný výraz, stejný úsměv. Jenže tahle fotka byla stará nejméně 70 let.
A ta žena měla na sobě šaty, které jsem měla já na své poslední oslavě narozenin.
„To je nějaká podoba v rodině,“ řekl můj bratr nejistě.
Ale pak jsme vytáhli další fotky. A další.
Na jedné z nich byl můj otec – jako dítě. Vedle něj stál muž, který vypadal přesně jako můj bratr.
A pak jsem narazila na fotku, která mi vzala dech.
Byla na ní celá naše rodina. Tak, jak jsme tam právě teď stáli – já, můj otec, můj bratr. Jenže tahle fotka byla stará. Velmi stará.
A v rohu fotky stálo napsáno: „2024 – znovu.“
Co to znamenalo?
Prohrabávali jsme kufr dál. Našli jsme i staré deníky, ale většina zápisů v nich byla nesrozumitelná. Některé byly napsané tak podivným jazykem, že jsme je nedokázali přečíst.
Ale jedna věta se v nich opakovala pořád dokola:
„Čas není takový, jak si myslíme. Všechno se opakuje. Až znovu otevřete tento kufr, budete vědět proč.“
Bylo to varování? Nebo zpráva z minulosti… či budoucnosti?
Nevím.
Ale od té doby, co jsme kufr našli, mám zvláštní pocit, že nás někdo – nebo něco – sleduje.
