Článek
Věci jako nevysvětlitelné zvuky, pohybující se předměty nebo děsivé stíny jsem bral jako výmysly nebo přehnané historky. Jenže pak jsem se přestěhoval do nového domu a všechno se změnilo.
Dnes už nevěřím, že domy mohou být jen obyčejné stavby. Můj dům mě sleduje. A možná ještě něco horšího.
Začalo to nenápadně
Byl to krásný starý dům na okraji města. Trochu zchátralý, ale měl duši. Když jsem ho kupoval, lidé mi říkali, že jsem blázen – prý v něm nikdo nevydržel déle než pár měsíců. Smál jsem se tomu.
Jenže pak se začaly dít věci.
Nejdřív to byly drobnosti. Položil jsem klíče na stůl, a když jsem se pro ně vrátil, byly na druhé straně místnosti. Oknem proletěl studený závan vzduchu, i když bylo zavřené. Moje kočka odmítala vstoupit do jedné konkrétní místnosti – vždy se zastavila ve dveřích, zasyčela a utekla.
Říkal jsem si, že si to jen namlouvám. Až do té noci.
První noc, kdy jsem pochopil, že něco není v pořádku
Bylo něco kolem třetí ráno, když mě probudilo podivné škrábání. Nejdřív jsem si myslel, že je to vítr nebo nějaké zvíře. Ale pak jsem uslyšel kroky. Pomalé, těžké kroky, které se ozývaly přímo nad mou ložnicí.
Zatajil se mi dech. V domě jsem byl sám.
Vzpomínám si, jak jsem vstal z postele a pomalu otevřel dveře. Všude bylo ticho. Jenže jakmile jsem udělal krok do chodby, dveře ložnice se samy zabouchly přímo přede mnou.
To už nebyl průvan.
Dům mě sleduje
Od té chvíle jsem se přestal cítit bezpečně. Začal jsem si všímat, že vždy, když se podívám do odrazu ve skle nebo v zrcadle, něco se mi zdá jiné. Někdy mi připadalo, že můj odraz zůstává o zlomek vteřiny pozadu.
Jednou jsem nechal na stole rozevřenou knihu. Když jsem se vrátil, byla zavřená a otočená na úplně jiném místě.
Začal jsem se bát. Byl to jen stres? Nebo si se mnou můj vlastní dům hraje?
Vrchol strachu
To, co mě přesvědčilo, že musím pryč, se stalo o měsíc později.
Byla noc a já seděl v obýváku, když se z patra ozval hlas. Můj hlas.
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Slyšel jsem, jak volám své vlastní jméno.
Nemohl jsem tam jít. Nechtěl jsem tam jít.
Zabouchl jsem za sebou dveře ložnice a čekal, až přijde ráno.
Dům mě nechce pustit
Rozhodl jsem se odstěhovat. Ale něco mi říká, že dům se mnou neskončil. Od té doby, co jsem odešel, se mi stále zdají podivné sny. O těch místnostech, o tom hlase.
A někdy, když se probudím uprostřed noci, mám pocit, že mě někdo sleduje.
Možná to nikdy nebyl jen dům.
Možná to bylo něco horšího.
