Článek
To se stalo mně.
Jednoho rána jsem vstal a všiml si dlouhé, tenké jizvy na svém předloktí.
Nejdřív jsem si myslel, že jsem se někde škrábl a zapomněl na to. Jenže ten škrábanec byl příliš hluboký, příliš rovný.
A pak mi kamarád ukázal fotku.
Fotku, na které mi tu jizvu někdo dělá.
První ráno – jizva, kterou si nepamatuju
Bylo to obyčejné ráno. Protáhl jsem se, vstal z postele a šel si umýt obličej.
A pak jsem si toho všiml.
Na mém levém předloktí byla dlouhá, světlá jizva.
Táhla se od zápěstí skoro až k lokti. Byla čerstvá, ale ne krvácející.
A já neměl ani tušení, odkud se tam vzala.
Kde jsem k ní přišel?
Když jsem se snažil vzpomenout, v hlavě byla jen mlha.
Nikde žádná bolest. Žádná vzpomínka. Nic.
Jako kdyby tam byla odjakživa – nebo se objevila přes noc.
Začal jsem hledat odpovědi
Celý den jsem se snažil přijít na to, jak se mi mohla taková jizva udělat.
- Nepamatoval jsem si žádný úraz.
- Neměl jsem na posteli nic ostrého.
- Nikdo mi nic neřekl.
Napadlo mě, jestli jsem se neporanil někde venku a zapomněl na to. Ale taková jizva by krvácela. Tahle nekrvácela vůbec.
Jako kdyby už byla zhojená – ale zároveň nová.
A pak jsem si vzpomněl na noc předtím.
A něco mi začalo docházet.
Divná noc – a ten sen
Předchozí noc byla… zvláštní.
Pamatuju si, že se mi zdál sen.
V tom snu jsem ležel na zádech, paralyzovaný.
A někdo nade mnou stál.
Něco mi dělalo na ruce. Cítil jsem tlak, ale ne bolest.
Ale to byl jen sen, že?
Ano… ale proč se mi zdál zrovna tu noc, kdy se mi objevila jizva?
Pak mi kamarád poslal fotku
Druhý den večer mi napsal kamarád.
Poslal mi zprávu:
„Co to bylo včera večer? Vypadal jsi fakt divně…“
Nechápal jsem, o čem mluví. Včera jsem s nikým nebyl.
Odpověděl jsem mu:
„Co myslíš? Vždyť jsem byl doma.“
Po chvíli mi přišla odpověď. A pak fotka.
Na fotce jsem byl já… ale ne já
Na fotce jsem ležel na gauči.
Oči zavřené.
Ruka natažená.
A někdo u mě klečel.
Postava v černém, skloněná nad mou rukou.
Bylo to rozmazané, jako kdyby to fotil ve spěchu.
Ale bylo jasně vidět, že se mi ta postava dotýká předloktí – přesně na tom místě, kde teď mám jizvu.
Měl jsem být doma… ale byl jsem pryč?
Srdce se mi rozbušilo.
Jak je to možné?
- Nikde jsem nebyl.
- Nikdo u mě doma nebyl.
- Tak proč existuje tahle fotka?
Napsal jsem mu:
„Co to sakra je? Kdy jsi to fotil?“
Odpověděl skoro okamžitě.
„Včera v noci. Byli jsme venku, ale byl jsi úplně mimo. Pak jsi prostě zmizel.“
Někdo mě ovládl?
V tu chvíli se mi udělalo špatně.
Byl jsem doma… nebo ne?
Byl to jen sen… nebo se to opravdu stalo?
A ta nejhorší otázka – co mi ta postava dělala?
A proč po sobě nechala jizvu?
Od té doby…
Každou noc se budím ve stejnou hodinu.
3:12 ráno.
Vždycky se mi zdá stejný sen.
Ležím. Někdo se nade mnou sklání.
A pak… cítím, jak mi něco kreslí na ruku.
Další jizvu.
Co když to není konec?
Od té doby mám na těle další jizvy.
Objevují se náhodně, přes noc.
A pokaždé, když se ráno probudím, mám pocit, že mě někdo sleduje.
Že někdo čeká, až zavřu oči.
A že mi ještě něco chybí.
Něco, co pochopím, až bude příliš pozdě.
