Článek
Často jsem si říkala, kolik lidí asi předtím drželo v ruce ten který svazek a co v něm hledali.
Jednoho dne jsem při procházení malého antikvariátu narazila na knihu v kožené vazbě, která mě okamžitě zaujala. Byla to stará sbírka básní, jejíž autor mi nic neříkal. Přesto jsem ji vzala do ruky a otevřela na náhodné stránce. A tehdy jsem si všimla, že mezi listy je vložený nějaký papír.
Byl to starý, zažloutlý dopis, napsaný rukou, která se mírně třásla. Inkoust už byl vybledlý, ale pořád čitelný. Bez přemýšlení jsem si začala číst.
„Pokud toto čteš, znamená to, že už je pozdě. Věděla jsem, že mě jednou najde, ale myslela jsem si, že mám víc času. Zanechala jsem tuto knihu zde v naději, že ji někdo objeví a pochopí, co se stalo. Jestli čteš tato slova, prosím, nesnaž se hledat pravdu. Některé věci je lepší nechat pohřbené.“
Přejel mi mráz po zádech. Nejprve jsem si myslela, že jde o úryvek z knihy, ale pak jsem si všimla data v rohu dopisu. Byl napsán v roce 1972. Otočila jsem papír, ale žádné jméno, žádná další stopa. Jen ten naléhavý vzkaz.
Moje racionální stránka mi říkala, že to je nějaký starý vtípek nebo možná literární hra. Ale něco ve mně se nedokázalo zbavit pocitu, že ten dopis byl skutečný. A že jeho pisatelka… opravdu zmizela.
Knihu jsem si koupila a doma jsem ji prolistovala snad stokrát. Zkoumala jsem vazbu, hledala další vzkazy nebo náznaky. Ale nic. Jen ten jediný dopis a tísnivý pocit, že jsem objevila něco, co mělo zůstat navždy zapomenuto.
