Článek
Když jsem byla malá, nikdy jsem tam nechtěla chodit. Rodiče mě občas poslali pro zavařeniny nebo brambory, ale já jsem vždycky běžela nahoru tak rychle, jak to jen šlo. Vzduch tam byl jiný. Hustší. Těžší.
A pak jsme pod podlahou objevili něco, co tam nemělo být.
Podivné zvuky
Bylo mi šestnáct, když jsme se rozhodli sklep trochu opravit. Rodiče chtěli vyměnit staré police a zbavit se zbytečností, které se tam hromadily roky. Strávili jsme celý den tříděním harampádí, když jsme si toho všimli poprvé.
Tiché klepání.
Nejdřív jsme si mysleli, že jde o staré potrubí, ale zvuk přicházel odjinud. Ze zdi na konci sklepa.
Bylo to pravidelné. Rytmické.
„To je divný,“ řekl táta a přejel rukou po hrubém betonu.
„Možná to dělají myši,“ navrhla máma, ale nezněla moc přesvědčeně.
Pak to klepání přestalo. Na chvíli bylo ticho. A pak se ozvalo něco jiného.
Tlumené zaskřípění.
Jako kdyby se na druhé straně zdi někdo pohnul.
Něco je za tou zdí
Táta se rozhodl, že se na to podívá blíž. Začal klepat na zeď kladivem.
Zvuk se odrážel dutě.
„To je divné,“ zamračil se. „Tahle část zdi je jiná než zbytek.“
Začal osekávat omítku. Pod ní byl starý cihlový povrch. Ne takový, jaký jsme měli ve zbytku sklepa. Tohle vypadalo jako něco, co bylo postavené mnohem dřív než samotný dům.
„Myslíte, že je za tím nějaký prostor?“ zeptala jsem se.
Táta neodpověděl. Vzal do ruky těžší nářadí a začal do zdi bušit. Cihly se začaly drolit a postupně odpadávaly.
A pak jsme uviděli černou díru.
Byl tam prostor.
Zazděná místnost.
Prázdná… nebo ne?
Otec si posvítil baterkou dovnitř.
Na první pohled tam nic nebylo. Jen holé kamenné stěny. Místnost byla malá, strop nízký. Jako by to byla nějaká tajná komora.
Vstoupili jsme dovnitř. Vzduch byl těžký, zatuchlý.
Pak jsem si všimla něčeho na podlaze.
Ležel tam starý dřevěný truhlička, pokrytá prachem. Opatrně jsem ji otevřela.
Uvnitř byly jen papíry. Požloutlé, zpuchřelé. Některé se rozpadaly na dotek.
A pak jsme uviděli fotky.
Tváře, které neměly existovat
Byly to černobílé snímky lidí. Muži, ženy, děti. Ale něco na nich bylo zvláštního. Všechny tváře byly rozmazané, jako kdyby se někdo snažil zničit jejich rysy.
A pak tam byla jedna konkrétní fotka.
Moje rodina.
Já, moji rodiče. Náš dům. Fotografie vypadala stará, ale my na ní vypadali stejně jako dnes.
Srdce mi divoce bušilo.
„To není možné,“ zašeptala máma.
Táta si papíry prohlížel a jeho obličej zbledl.
„Tohle není sklep,“ řekl pomalu. „Tohle bylo vězení.“
Co se tu stalo?
Později jsme zjistili, že náš dům stojí na místě bývalého sirotčince, který byl zavřen v roce 1903. Děti, které tam žily, prý zmizely beze stopy.
Nikdy se nenašly.
Od té doby se ve sklepě necítíme dobře. Vždycky mám pocit, že když tam sejdu, někdo mě pozoruje. A někdy v noci… slyšíme to klepání.
Víme, že jsme měli tu místnost nechat zazděnou.
Ale teď už je pozdě.
