Článek
Ještě toho rána se před Kensingtonským palácem se začaly hromadit květiny, lidé plakali v ulicích a televizní stanice přenášely záběry truchlících davů.
Jenže v příběhu její smrti zůstává jeden nepříjemný paradox. Diana byla dlouhá léta jednou z nejsledovanějších žen světa. Její manželství, vztahy, oblečení, rodinné spory i soukromé rozhovory se pravidelně měnily v palcové novinové titulky. Fotografové ji pronásledovali v naději, že získají další snímek, který se bude dobře prodávat. A za její smrt částečně mohl právě i tento zájem společnosti.
Britská porota při vyšetřování v roce 2008 dospěla k závěru, že k úmrtí Diany a Dodiho přispěla hrubě nedbalá jízda řidiče Henriho Paula i pronásledujících vozidel. Roli sehrálo také to, že cestující nebyli připoutáni bezpečnostními pásy. Bylo by nepřesné tvrdit, že za nehodu mohli výhradně fotografové. Jejich přítomnost a způsob pronásledování však byly součástí okolností, které k tragédii vedly. (Shrnutí verdiktu britské poroty, 2008)
Po Dianině smrti se veřejnost začala ptát, kam až média a fotografové zašli. Bylo snadné odsoudit paparazzi, kteří se v posledních chvílích snažili získat další snímek. Méně pohodlná byla otázka, proč po těch snímcích existovala taková poptávka. Fotografové je nepořizovali do soukromých alb, ale existovalo publikum, které prahlo po tom je vidět. Její smrt tak ukázala zvláštní rozpor: člověk může litovat důsledků mediálního tlaku, ale současně se sám podílet na zájmu, který roztáčí kolo a živí ho.
Voyeurismus v digitální době
Dnes už kvůli podobné zvědavosti nemusíme čekat na další vydání bulvárního časopisu. Stačí si otevřít telefon. Fotografie z cizího soukromí, záznamy násilných činů, intimní konverzace, rozchody celebrit nebo záběry posledních okamžiků lidského života se mohou během několika minut rozšířit po celém internetu. Někdy se k nim dostaneme náhodou, jindy je sami vyhledáváme. A celkem často se vracíme pro další podrobnosti.
Voyeurismus přitom samo sebou není novým vynálezem internetu. Ten nám celý proces jen dost ulehčil. Zájem o sledování cizího soukromí, intimity nebo situací, které bychom za normálních okolností neměli možnost pozorovat, je starý snad jak lidstvo samo. A nemusí jít nutně o sexuální obsah. Může to být i sledování cizího neštěstí, veřejného ponížení nebo rodinného konfliktu. Internet však změnil dostupnost, rychlost a rozsah takového pozorování. V některých případech z něj dokonce vytvořil cennou komoditu. Díky tomu z někdejšího nahlížení klíčovou dírkou máme každodenní nabídku obsahu, který někdo jiný zveřejnil, natočil nebo unikl z jeho soukromí.
Proč nás ale vůbec přitahuje koukat na něco, co nás současně děsí, odpuzuje nebo pohoršuje?
Psychologové používají pro zájem o nepříjemné a znepokojivé podněty pojem morbidní zvědavost. Nejde o diagnózu ani automaticky o známku nezdravé osobnosti. Označuje zájem o násilí, smrt, zranění nebo nebezpečné situace. Může souviset s potřebou porozumět hrozbě, rozpoznat riziko nebo si představit, jak bychom se v podobné situaci zachovali.
Budu se opakovat, když zmíním popularitu žánru true crime. Dokumenty, podcasty a seriály o skutečných zločinech nabízejí možnost nahlédnout do situací, které bychom v běžném životě raději nikdy nezažili. Jenže i tady existuje hranice. Příběh pachatele může postupně zastínit příběhy obětí. Zločinec se stane mediální celebritou, jeho vzhled a soukromí začnou zajímat publikum stejně jako jeho činy. Zájem o pochopení zla se může změnit ve fascinaci člověkem, který je páchal. A někdy dokonce v jeho idealizaci.
Podobný mechanismus funguje i u sexu a intimity. Sex je běžnou součástí lidského života, přesto kolem něj stále existuje směs zvědavosti, studu a společenských pravidel. Veřejnost dokáže celé týdny rozebírat cizí vztahy, nevěru nebo sexuální život lidí, které osobně nezná. Zvlášť silnou přitažlivost mají příběhy, v nichž se intimita spojí s mocí, postavením nebo porušením očekávání.
Příkladem je aféra amerického prezidenta Billa Clintona a Moniky Lewinské. V roce 1998 se jejich vztah proměnil v mezinárodní mediální událost. Soukromá záležitost se stala politickým skandálem a Lewinská se ocitla pod intenzivním veřejným dohledem. Studie Tracy Everbachové, která analyzovala 175 článků v denících The New York Times a The Wall Street Journal, ukázala, jak byla Lewinská v médiích vystavena zkoumání a veřejnému zostuzování. Její vlastní osobnost se často ztrácela za nálepkou ženy zapletené do prezidentovy aféry.
Dnes by podobný skandál nežil jen na stránkách novin a v televizních debatách. Každá nová informace by se okamžitě proměnila v příspěvky, komentáře, sestřihy, parodie a nekonečné diskuse po celém světě. Zveřejněná soukromá zpráva by se dala sdílet, uložit a znovu vytáhnout i po letech. Veřejné odsouzení by navíc nebylo omezeno na novináře a komentátory. Zapojit by se mohl prakticky kdokoliv od influencerů, youtuberů až po běžné lidi.
A právě v tom je jeden z podstatných rozdílů mezi někdejším bulvárem a dnešním digitálním prostředím. Dříve jsme byli převážně konzumenty cizích příběhů. Dnes se můžeme stát jejich distributory, komentátory i soudci. Stačí sdílet fotografii, připojit posměšný komentář nebo přidat vlastní domněnku. Soukromí druhého člověka se tak může během chvíle proměnit v kolektivní zábavu.
Pozornost jako obchodní artikl
Do hry tu navíc vstupují algoritmy sociálních sítí. Jejich cílem není posuzovat, zda je obsah důležitý, citlivý nebo důstojný. Doporučovací systémy se mimo jiné snaží odhadovat, u čeho se uživatel zastaví, co rozklikne, okomentuje nebo sdílí. Výzkum publikovaný v časopise PNAS Nexus v roce 2025 ukázal, že algoritmické řazení příspěvků na tehdejším Twitteru (dnešní X) oproti chronologickému zobrazení zvýrazňovalo emocionálně vyhrocený a konfliktní obsah. Studie se zaměřovala na politické příspěvky, nikoliv přímo na bulvár nebo voyeurismus. Přesto ukazuje důležitý princip: obsah, který vyvolává silnou reakci, může v prostředí optimalizovaném na zapojení získávat daleko větší viditelnost
A silné reakce rozhodně nevyvolávají jen obdiv. Stejně dobře funguje šok, pohoršení, závist, strach nebo škodolibost. Člověk může tvrdit, že ho daná celebrita nezajímá, ale přesto rozklikne zprávu o jejím rozvodu. Může odsuzovat bulvární fotografy, a přitom si prohlížet jejich snímky. Může považovat veřejné ponižování za odporné, ale přidat se k tisícům komentářů, které ho dál přiživují. Neznamená to, že každé kliknutí je projevem voyeurismu nebo že každý zájem o cizí příběh je neetický. Zajímat se o skutečné události, snažit se pochopit motivaci pachatele nebo sledovat veřejně významný skandál může mít legitimní důvod. Rozdíl je v tom, zda hledáme porozumění, nebo pouze další dávku cizího neštěstí a ponížení.
Příběh Diany je v tomto ohledu stále aktuální. V devadesátých letech se její soukromí prodávalo v novinách a fotografové ji pronásledovali ulicemi. Dnes by se podobný zájem rozprostřel mezi sociální sítě, diskusní fóra, videoplatformy a nekonečné množství účtů, které by z každého detailu vytvořily vlastní obsah. Technologie se změnila, lidská zvědavost nikoliv.
Z toho plyne, že jsme se nenaučili být si k sobě navzájem blíž. Jen jsme získali mnohem více příležitostí dívat se druhým do života. A tak zatímco odsuzujeme svět, ve kterém se cizí soukromí stalo veřejnou podívanou, stačí nám k jeho dalšímu sledování jediná věc: vlastní prst a pár kliknutí.
