Smrt nás děsí. Pokud není dostatečně zábavná

Jednou za rok si oblékáme kostýmy mrtvých, kupujeme plastové lebky, vyřezáváme dýně a dobrovolně se vystavujeme strachu. Halloween je v tomto ohledu docela zajímavým společenským paradoxem. Zatímco historické rituály spojené se zemřelými měly především náboženský, duchovní a komunitní význam, dnešní Halloween se v mnoha zemích proměnil také ve výrazný komerční svátek. Smrt jsme si oblékli do kostýmu, přidali jí trochu humoru a prodáváme ji v podobě dekorací, filmů a tematických večírků.

Proč vlastně lidé dobrovolně vyhledávají něco, čeho se bojí? Proč platíme za to, abychom se v kině báli, doma si pouštíme videa, abychom sledovali paranormální jevy nebo poslouchali podrobné rekonstrukce brutálních vražd?

Psychologie nabízí několik vysvětlení. Jedním z nich je takzvaný bezpečný strach. V hororovém filmu můžeme prožívat intenzivní emoce, aniž bychom byli vystaveni skutečnému nebezpečí. Víme, že za dveřmi není vrah a že příšera z obrazovky nemůže vstoupit do našeho obýváku. Máme kontrolu. Můžeme se dívat, zavřít oči nebo film vypnout. Právě možnost prožít strach v bezpečném prostředí může být jedním z důvodů, proč nás horory přitahují. Nejde tedy nutně o touhu po násilí, ale o intenzivní zážitek, který můžeme kdykoliv ukončit. Smrt nás přitahuje, pokud je jen příběhem, obrazem nebo fikcí.

Ještě zajímavější je fenomén true crime. Skutečné vraždy, zmizení, únosy a osudy sériových vrahů se staly jedním z nejvýraznějších témat současné popkultury. Podcasty, dokumentární série i knihy a filmy přitahují miliony lidí po celém světě. Tento fenomén zaujal výzkumníky Amandu Vicary a R. Chrise Fraleyho, kteří v roce 2010 publikovali studii s názvem Captured by True Crime. Ta zkoumala, proč ženy častěji vyhledávají příběhy o skutečných zločinech než jiné násilné žánry. Autoři v několika experimentech testovali, co na těchto příbězích ženy přitahuje. Ukázalo se, že častěji volily příběhy, které obsahovaly informace o motivech pachatele, ženských obětech nebo způsobech, jak se oběť dokázala ubránit. Jedním z možných vysvětlení je tedy snaha získat informace, které by mohly pomoci rozpoznat nebezpečí nebo se mu v budoucnu vyhnout. Autoři ovšem upozorňovali i na možný paradox: čím více podobných příběhů člověk sleduje, tím více si může uvědomovat hrozbu násilí a tím více se ho také obávat.

Nejde tedy jen o morbidní zvědavost, ale také o touhu pochopit motivaci pachatelů a jejich chování. Zajímavější otázka nastává ve chvíli, kdy se pozornost přesune od zločinu k samotnému zločinci. V americké kultuře se opakovaně objevovaly případy glorifikace známých sériových vrahů a fanouškovství kolem nich. Některým známým vrahům chodily do vězení milostné dopisy, žádosti o ruku i nabídky partnerského vztahu. Charles Manson dostával dopisy od mladých obdivovatelů, kteří se chtěli připojit k jeho někdejší „rodině“. Peteru Sutcliffovi, známému jako Yorkshire Ripper, zase během věznění psaly desítky žen, některé dokonce s představou manželství. V posledních letech se na sociálních sítích objevují fanouškovské účty, které z pachatelů vytvářejí téměř celebrity. Jejich vzhled, charisma nebo často i životní příběhy pak dostávají větší prostor než utrpení lidí, které připravili o život.

Tady už se dostáváme za hranici pouhého zájmu o skutečný zločin. Pochopit, proč někdo vraždil, není totéž jako hledat v něm romantického hrdinu. Sledovat dokument o sériovém vrahovi neznamená automaticky schvalovat jeho jednání. Přesto je pozoruhodné, jak snadno může být skutečná tragédie přetvořena v příběh, ve kterém se z pachatele stává hlavní postava a oběť zůstává jen jednou z položek jeho životopisu.

A teď se nabízí otázka: Jestliže nás smrt tolik fascinuje, proč se o ní tak obtížně mluví v běžném životě? Dokážeme strávit večer sledováním dokumentu o sériovém vrahovi, ale rozhovor o vlastní smrti, poslední vůli nebo přáních týkajících se konce života často odkládáme. Během 20. století se v západních společnostech umírání stále více přesouvalo z domácího prostředí do zdravotnických zařízení. Smrt se tak postupně stávala záležitostí nemocnic, lékařů a specializované péče. Při pohřbech často nevíme, co říct. A když někdo přijde o blízkého, často se snažíme najít správnou větu, která by jeho bolest co nejrychleji utišila. Jenže zármutek se nedá vypnout jako hororový film. Musí se prožít.

Nad smrtí nemáme kontrolu. Neposkytuje nám bezpečnou vzdálenost ani možnost odejít z kina. Připomíná nám vlastní konečnost a to, že některé věci už nikdy nepůjde vrátit zpět.

Americký kulturní antropolog Ernest Becker v knize The Denial of Death z roku 1973, za kterou v roce 1974 posmrtně získal Pulitzerovu cenu, rozvíjel myšlenku, že vědomí vlastní smrtelnosti zásadně ovlivňuje lidské chování. Člověk si podle něj vytváří různé symbolické systémy, hodnoty a životní cíle, které mu pomáhají vyrovnávat se s vědomím vlastní konečnosti. Na Beckerovy myšlenky později navázali sociální psychologové Jeff Greenberg, Tom Pyszczynski a Sheldon Solomon, kteří rozpracovali takzvanou teorii zvládání strachu ze smrti (Terror Management Theory).

Neznamená to, že každý horor, každá návštěva hřbitova nebo každý poslech true crime podcastu je projevem strachu ze smrti. Ukazuje to ale, že naše vědomí konečnosti může ovlivňovat mnohem více oblastí života, než si připouštíme.

Možná jsme se nenaučili se smrtí žít. Jen jsme se naučili, jak si ji dávkovat. Pustíme si horor, poslechneme příběh skutečné vraždy, vyzdobíme dům lebkami a dýněmi. Na chvíli se smrti přiblížíme, ale pořád máme možnost stisknout tlačítko a vypnout. Jenže skutečná smrt takové tlačítko nemá.

A tak si vyřežeme dýni, pustíme horor a připomeneme si, že smrt existuje. Dokud zůstává na druhé straně obrazovky.

Zdroje: