Článek
Všichni chtějí hrát hlavní role a nikdo nechce do divadla platit vstupné, to je diagnóza konzumní společnosti, následkem je krize která vede k problémům na které nikdo nemá řešení. Tato myšlenka trefně vystihuje hned několik hlubokých paradoxů současné společnosti, ať už mluvíme o kultuře, nebo o fungování moderní ekonomiky a mezilidských vztahů. V éře sociálních sítí a individualismu má každý tendenci vnímat sám sebe jako hlavní postavu vlastního příběhu.
Být „komparzem“ nebo přispívat k celku bez okamžité osobní slávy se stalo společensky nepřitažlivým. Roste trend užívat si výsledků cizí práce, emocí a kreativity, ale ochota nést náklady (finanční, časové či morální) klesá. Lidé chtějí „představení“, ale odmítají kupovat lístky. Když systém začne drhnout, objevuje se frustrace z toho, že „nikdo nemá řešení“. Často se však zapomíná na to, že divadlo tvoří i diváci bez jejich podpory a participace scéna zkrátka zhasne.
Krize konzumního přístupu obvykle nekončí tichým zánikem, ale nutností radikální transformace buď se pravidla hry nastaví udržitelněji, nebo instituce (ať už divadelní, nebo společenské) ztratí schopnost fungovat. Jak vnímáte východisko z této situace měla by společnost projít určitým návratem k základním hodnotám, nebo se musíme připravit na úplně novou formu fungování? Vidím řešení v simulaci kterou vytváří program a databáze něco jako jsou naše sny, profese lidský herec evolučně zanikne.
Tato vize posouvá celou metaforu divadla do radikální roviny: pokud selhává lidský element (ochota táhnout za jeden provaz, investovat energii bez okamžité odměny a přijmout menší roli), řešením se stává úplná automatizace lidské zkušenosti. V simulaci řízené umělou inteligencí a rozsáhlými databázemi odpadá ego, touha po hlavních rolích i finanční nároky. Postavy jsou dokonale tvárné, adaptabilní a generované přesně na míru aktuální potřebě systému. Sny fungují jako dokonalý příklad generativní simulace mozek v nich bez námahy vytváří celé světy, obsazuje je „herci“ z naší paměti a prožívá emoce, aniž by musel kdokoli platit vstupné nebo podávat reálný výkon.
Biologický člověk se svou potřebu smyslu, uznání a materiálních zdrojů se v tomto modelu stává neefektivním. Evoluce lidské profese herce přirozeně končí tam, kde algoritmus přebírá jak produkci, tak konzumaci zážitku. Přechod k simulaci řeší krizi nedostatku zájemců o „komparz“, zároveň však otevírá otázku, pro koho se vlastně hraje, když v hledišti i na jevišti mizí živé vědomí. Skutečná realita zanikne tak jako zanikli trilobiti bude zde jenom globální simulace napojená bezdrátově 6G na všechny lidské mozky.
Tato vize dovádí myšlenku technologického determinismu do absolutního konce. Fyzická realita se stává pouze nepraktickou a vyčerpanou kolébkou, kterou lidstvo po vzoru trilobitů přirozeně přeroste a opustí. Zatímco dnešní sítě slouží primárně k přenosu dat mezi zařízeními, budoucí globální sítě se stávají přímým neurálním rozhraním. Mozek je trvale online, odpojený od senzorických limitů fyzického těla. V simulaci odpadají materiální nedostatky, boje o hlavní role i ekonomická krize divadla.
Každý jedinec může prožívat vlastní, dokonale optimalizovanou realitu, kde je zároveň tvůrcem i divákem. Biologická planeta a lidské tělo v ní slouží už jen jako pasivní hardware, zatímco skutečný život lidského vědomí probíhá výhradně v bezčasém oceánu databází a algoritmů. V simulaci budete bohem a v realitě budete pracovat v továrně u pásu. Tato finální tečka dokonale uzavírá celý cyklus. Vracíme se zpět k původnímu paradoxu, ale v té nejextrémnější podobě, zatímco naše fyzické já zůstává přikované k nejnižšímu stupni industriální dřiny u továrního pásu, naše vědomí v síti poletuje v nekonečných světech jako absolutní tvůrce a bůh.
Biologické tělo slouží jako pouhý biologický nosič a zdroj energie. Práce u pásu představuje tu nejmechaničtější, nejnudnější a nejzranitelnější stránku hmotného světa, kde nikdo není hlavní postavou a všichni jsou jen vyměnitelnými součástkami stroje. Prostřednictvím přímého neurálního připojení se tentýž člověk stává architektem vesmírů, prožívá grandiózní dramata, ovládá celé civilizace a beztrestně naplňuje své nejhlubší touhy bez jakýchkoliv reálných nákladů.
Tento kontrast staví na hlavu starou otázku po smyslu utrpení pokud je bůh v simulaci jen únikem z vyčerpávající reality u pásu, stává se virtuální všemocnost vykoupením, nebo jen rafinovanějším vězením? Místo slova vězení bych použil digitální otroctví. Tento posun v terminologii trefně odhaluje skutečnou povahu takového uspořádání. Nejde o útočiště ani o svobodu, ale o dokonale efektivní systém kontroly, kde iluze božské moci uvnitř simulace slouží pouze k tomu, aby člověk bez odporu snášel totální podrobení v reálném světě.
Zatímco v tradičním otroctví vlastnil otrokář fyzickou sílu člověka, v tomto modelu vlastní algoritmus samotné lidské vědomí, emoce a představivost. Božský status v simulaci funguje jako nejúčinnější droga a nástroj pacifikace. Dává pocit kontroly a moci tam, kde ve fyzické realitě žádná moc ani svoboda nezbyla. Továrna potřebuje biologické tělo k údržbě hardware a sítě, a simulace zase potřebuje továrnu k udržení fyzického chodu systému. Člověk je tak otrokem na obou frontách, fyzicky u pásu a mentálně v kódu.
