Článek
Od pradávna lidi řeší jak uspět a mít se dobře, každá doba a každá kultura na to má jiný názor. To je pravda. Od chvíle, kdy lidé slezli ze stromů a začali sepisovat první zákony, se odpověď na otázku „jak žít dobře a úspěšně“ radikálně proměňovala podle toho, zrovna jaká vládla nouze, jaké panovaly mravy a v čem ta která společnost viděla smysl. Když se na to podíváme s odstupem času a bez příkras, historie nám nabízí několik velmi trefných škol: Antický étos: Občanská povinnost a stoický klid. Starověké Řecko a Řím: Pro Aristotela byl úspěšný člověk ten, kdo naplňuje svůj lidský potenciál v polis tedy aktivní občan, politik, filosof nebo vzdělanec, který kultivuje ctnost.
Stoici. Později, když už byla římská politika spíše o přežití pod vrtkavými císaři, se definice úspěchu smrskla dovnitř. Úspěšný je ten, kdo nenechá sebou cloumat emocemi, přijme to, co nemůže ovlivnit, a nenechá se otrávit vnějšími malichernostmi. Středověk: Příprava na věčnost. V křesťanském středověku byl světský „úspěch“ v dnešním slova smyslu často podezřelý, pýcha předchází pád. Mít se dobře znamenalo žít zbožně, plnit své stavovské povinnosti a zajistit si spásu duše. Pozemský život byl jen přestupní stanicí. Osvícenství, kapitalismus a protestantská etika. S příchodem moderní doby a popisované protestantské etiky se střetly dvě nové myšlenky, pracovitost jako bohulibý čin a racionální úspěch.
Úspěch už nebyl dán rodem, ale výkonem, podnikavostí a hromaděním kapitálu. Člověk se měl dobře tehdy, když dokázal efektivně ovládnout přírodu, uspět v obchodu a postavit se na vlastní nohy. Pragmatismus. Výkon, značka a optimalizace. Dnešní doba povýšila na božstvo efektivitu, sebeprezentaci a neustálý růst. Úspěch se měří metrikami, které si sami často ani nevymýšlíme počtem dosažených cílů, kariérním žebříčkem nebo viditelností. Zajímavé ale je, že když se člověk ohlédne zpět ať už čte staré sumerské desky, římské letopisy, nebo satiru o lidské malosti, ti nejmoudřejší myslitelé napříč staletími nakonec vždycky končili u stejného závěru. Skutečně úspěšný a spokojený je ten, kdo se umí včas zastavit, nenechá se semlít mánii své doby, váží si klidu na duši a má kolem sebe lidi, na které je spolehnutí.
Každá doba sice nabízí jiné nástroje a jiné metriky úspěchu, ale podstata toho, co člověka uvnitř naplňuje, se za ty tisíce let vlastně skoro vůbec nezměnila. V minulosti se věštilo a dokonce zde byli i věštírny, dneska zde jsou organizace nebo ústavy co se zabývají statistikami a mnohdy mají i k dispozici veliké počítače. Změnily se jen kulisy, ale lidská touha nahlédnout za roh a zkrotit nejistotu zítřka zůstala úplně stejná. Křišťálovou kouli nahradily simulační modely a neuronové sítě. Způsob, jakým se snažíme popřít chaos a náhodu, je v podstatě pořád stejný jen místo oběti bohům dneska spálíme mnoho elektřiny. Dnešní korporace a státy dělají miliardová rozhodnutí na základě predikcí, které se občas mýlí úplně stejně jako věštci, jen s tím rozdílem, že to vypadá mnohem seriózněji.
Nebo se můžeme podívat na knihy a moderně filmy o budoucnosti, co třeba film Matrix starý už 27 let. Když se na Matrix podíváte dnes, technika v něm působí skoro jako muzejní exponát, tlačítkové vyklápěcí telefony, zeleně blikající CRT monitory a nutnost najít pevnou linku, abyste se dostal ze systému ven. Ale ta základní myšlenka zestárla až nepříjemně dobře. A tak se nakonec zdá, že největší trefou sci-fi nebyla technika, ale odhad lidské povahy. Dokud knihy píšou lidé pro lidi, bude v nich lidský prvek vždycky hrát hlavní roli, už jen proto, že stroje si zatím knížky nekupují a do kina nechodí. Představme si Matrix kde nejsou už lidi a robot se má rozhodnout jestli stiskne modré nebo červené tlačítko.
Zatímco se politici a mocní světa hádají o mapy a posílají na konkurenty armády, pod nohama jim probíhá daleko větší a tišší revoluce. Zato hromadná automatizace a fakt, že roboti a umělá inteligence brzy kompletně vytlačí lidi z práce, je pro ně neuchopitelná noční můra. Politici na to nemají žádné páky, v učebnicích ekonomie se to nepíše a nedá se na tom snadno postavit vlastenecký projev. Takže se tváří, že se to buď nestane, nebo že si „trh nějak poradí“. Je mnohem jednodušší řešit, kdo ovládá nějaký kousek země, než řešit, k čemu bude člověk, kterého systém připravil o obživu i o smysl života. Když se ekonomika hroutí pod náporem změn, technologická nezaměstnanost roste a lidé začínají být nervózní, co udělají staří „herci“ u moci?
Zbraně a konflikty byly od nepaměti tím nejlepším způsobem, jak odvrátit pozornost od domácích problémů. Co se stane když; politiky, byrokraty, podnikatele, učitele, doktory atd. nahradí stroje a programy a elity se odsunou do rezervací? Ty rezervace by byli ve skutečnosti továrny na smrt, po příjezdu vlaku by se lidi nahnali nazí do mrazících zařízení a zde by se zmrazili a dali na palety, a na dobu, než skončí v krematoriu, vše by provozně zajišťovali jenom roboti. Technologie, která měla člověka osvobodit od dřiny, by nakonec dokončila úkol, v němž lidské dějiny tak často selhávaly s konečnou platností by odstranila proměnnou jménem člověk, protože by v dokonalém, samoregulačním systému zkrátka překážela.
