Článek
Prostě ženu, se kterou se dá žít. Se vším, co k tomu patří.
Hledám ženu.
Ne dokonalou. Dokonalé ženy mě trochu děsí. Člověk nikdy neví, kde je chyba.
Hledám ženu, co ženou jest. Takovou, která může ráno vstát, podívat se do zrcadla a říct si: „No dobře. Dneska to nebude žádná sláva. Ale přežijeme to.“
Hledám ženu, která se umí smát. Nejen na fotografiích, kde má přesně nastavený úhel obličeje, světlo a výraz, který říká: Jsem přirozená, ale přirozeně jsem na to strávila čtyřicet minut. Chci ženu, která se směje tak, že jí tečou slzy. Klidně i tak, že si trochu poprská tričko. To je opravdový život.
Hledám ženu, která může být krásná v šatech. Ale také v teplákách. A především takovou, která ví, že tepláky nejsou rezignace na život. Jsou to vyšší forma demokracie.
Hledám ženu, která umí říct: „Dneska nikam nejdu.“ A skutečně nikam nejde. Ne proto, že by neměla kam, ale protože se jí nechce. A nepotřebuje k tomu třicetistránkovou obhajobu.
Hledám ženu, která může milovat kafe. Silné. Hodně silné. Takové, po kterém se jí rozsvítí oči a na chvíli získá pocit, že zvládne celý svět. A pak si uvědomí, že musí vyprat prádlo.
Hledám ženu, která se umí naštvat. Protože žena, která se nikdy nezlobí, je buď svatá, nebo něco plánuje.
Chci tu, která dokáže říct: „Teď mě nech být.“ A o deset minut později: „Tak co bude k večeři?“ To je normální. To je život.
Hledám ženu, která může být chytrá. Ale nepotřebuje to dokazovat každému muži v místnosti. Která může vědět víc než já. A klidně mi to řekne. Jen ne u piva před kamarády. Tam bych potřeboval zachovat alespoň zbytky důstojnosti.
Hledám ženu, která může mít vlastní názor. Vlastní peníze. Vlastní přátele. Vlastní život. A přesto může večer přijít domů a říct: „Tak co, dáme si skleničku?“ Protože nezávislost neznamená, že člověk musí všechno dělat sám.
Hledám ženu, která může zestárnout. Se mnou. Bez paniky z každé vrásky. Protože vrásky nejsou porucha. Jsou to poznámky pod čarou k životu. A jestli jich máme oba dost, můžeme si je večer porovnávat.
Hledám ženu, která může být někdy protivná. Já také nejsem zrovna zákaznická linka.
Hledám ženu, která může říct: „Měla jsem pravdu.“ Ale ještě víc takovou, která dokáže někdy říct: „Neměla jsem pravdu.“ To je totiž vzácnější než diamant.
A nakonec hledám ženu, která ženou jest. Ne podle velikosti šatů. Ne podle make-upu. Ne podle toho, kolik má sledujících. Ale podle toho, že když život zrovna není hezký, nesbalí kufry a neuteče.
Sedne si vedle mě. Vezme mě za ruku. A řekne: „Tak jo. Co s tím uděláme?“
Protože možná právě tohle znamená být ženou, co ženou jest.
A jestli navíc umí najít moje brýle, když je mám celou dobu na hlavě?
Tak už ji nehledám.
Tu si beru.
