Článek
Jenže osud ho vrhl do dvacátého století. Do éry moderní mechanizované války, ale především do éry rozhlasu, tisku, politické korektnosti a diplomacie. A právě tento vnitřní rozpor – střet antického válečníka s moderním světem – z něj udělal jednoho z nejgeniálnějších vojevůdců historie, ale také neřízenou střelu, kterou jeho vlastní nadřízení zoufale pokoušeli zkrotit.
1. Bojoval jsem v Tróji: Generál, který studoval své minulé životy
Zatímco spojenečtí generálové jako Omar Bradley nebo Dwight D. Eisenhower trávili noci nad logistickými mapami, počty tun paliva a zásobováním, Patton seděl ve svém stanu a studoval historii. Ale ne ledajakým způsobem. Trpěl naprosto skálopevným, fanatickým přesvědčením, že je reinkarnovaný válečník.
Patton věřil, že jeho duše putuje světem po tisíciletí a rodí se jen proto, aby prolévala krev na bitevních polích. Svým šokovaným pobočníkům zcela vážně tvrdil, že si pamatuje své minulé existence:
- Byl řeckým hoplítou, který s kopím v ruce bránil hradby proti Peršanům u Tróje.
- Byl římským legionářem, pochodujícím v chladném blátě Galie pod vlajkou Julia Caesara.
- Byl elitním kavaleristou v armádě vojevůdce Joachima Murata, když Napoleon dobýval Evropu.
Když se v roce 1943 americká vojska vylodila v severoafrickém Tunisku, Patton dorazil na místo starověké bitvy mezi Římem a Kartágem. Otočil se ke svému řidiči a řekl: „Jeďte tudy. Já to tu znám. Tady mě Kartáginci obklíčili a probodli.“ Řidič jen němě přikývl. Patton nepotřeboval mapy tam, kde podle svých slov kdysi sám umíral.
Svou fascinaci tímto nekonečným cyklem znovuzrození vtělil do slavné, temné básně „Through a Glass, Darkly“, kde detailně popisuje svá předchozí úmrtí se zbraní v ruce. Pro něj nebyla druhá světová válka novým konfliktem – byla to jen další kapitola v jeho tisícročné osobní válce.
2. Facky, které otřásly Washingtonem: Když drsná škola narazila na realitu
Patton byl vojákem ze staré školy. Věřil, že armáda drží pohromadě jen díky absolutní disciplíně, strachu a odvaze. Neuznával moderní medicínu a pojmy jako psychické zhroucení, bojová úzkost nebo to, čemu dnes říkáme PTSD (posttraumatická stresová porucha), považoval za sprostou simulaci a projev zbabělosti. A tento radikální postoj ho málem stál celou kariéru.
V srpnu 1943, během zuřící sicilské kampaně, se Patton rozhodl navštívit polní nemocnici 93. evakuačního pluku. Procházel mezi lůžky plnými mužů s utrženými končetinami a těžkými popáleninami.
Pak ale narazil na vojína Charlese H. Kuhla. Kuhl seděl na posteli, fyzicky naprosto nezraněn, ale třásl se jako osika a plakal. Na generálovu otázku, co mu je, odpověděl: „Asi to psychicky nezvládám. Moje nervy jsou v prdeli.“
Pattona v tu sekundu popadl šílený amok. Začal na chlapce hystericky řvát, že je to žlutý zbabělec a ostuda armády. Vytáhl kožené rukavice a Kuhlise s nimi silou udeřil do obličeje, načež ho popadl za límec a vyhodil ze stanu.
O několik dní později se situace opakovala v jiné nemocnici s vojínem Paulem G. Bennettem, který se třásl po dělostřeleckém ostřelování. Patton na něj vytáhl svůj slavný revolver, křičel na doktory, že tyhle simulující parchanty nechce v nemocnici vidět. Nařídil jim poslat je okamžitě do první linie – nebo je nechat na místě zastřelit pro výstrahu ostatním.
Když se zprávy o těchto incidentech dostaly mezi válečné zpravodaje, vypuklo mediální peklo. Americká veřejnost byla šokována, že hrdinný generál bije vlastní traumatizované kluky. Vrchní velitel Dwight D. Eisenhower zuřil.
Patton byl okamžitě zbaven velení 7. armády a postaven mimo službu. Musel oběma vojákům i celému personálu nemocnice osobně a poníženě omluvit. Tento moment ho stál to nejcennější – hlavní roli při vylodění v Normandii. Zatímco se plánoval Den D, Patton byl v Anglii využíván jen jako „falešná návnada“ pro německou rozvědku, což jeho obří ego neskutečně bolelo.
3. Slonovinové revolvery a nacvičená tvář: Mistr válečného marketingu
Patton moc dobře věděl, že voják v zákopu nepůjde na smrt za obyčejným mužem. Potřeboval vůdce, který vypadá jako bůh pomsty, jako ztělesnění samotné války. Proto byl Patton naprostým mistrem v budování vlastní image.
- Zbraně pro pasáky z bordelu: Na boku jeho dokonale střižené uniformy se neustále blýskaly dva revolvery Colt Single Action Army. Jejich rukojeti byly vyrobeny z drahé, čisté slonoviny. Když se ho jeden nezkušený novinář na tiskové konferenci zeptal na jeho „perleťové“ zbraně, Patton zrudl vztekem a chladně ho opravil: „Jen pasáci v levných bordelech nosí perleťové rukojeti, mladíku. Tohle je čistá slonovina!“
- War Face: Patton neponechával nic náhodě. Svědkové po válce potvrdili, že generál trávil dlouhé minuty před zrcadlem nacvičováním toho, čemu říkal „War Face“ (válečná tvář). Byl to specifický, brutálně zamračený, chladný pohled se zaťatou čelistí, který měl nahánět paralyzující strach podřízeným i nepřátelům.
- Módní ikona na bojišti: Nosil vysoké, nablýskané jezdecké boty, vyleštěnou helmu s větším počtem generálských hvězd, než na kolik měl oficiálně nárok, a luxusní uniformy bez jediné poskvrnky. Vyžadoval naprostou dokonalost i od ostatních. Když jeho 3. armáda postupovala Evropou, řadoví mechanici v blátě a oleji museli nosit předepsané kravaty a ocelové helmy. Pokud je Patton přistihl bez nich, následovala obří pokuta. Vojáci ho za to sice tiše nenáviděli a přezdívali mu „Krev a bláto“ (s dodatkem: Naše krev, jeho bláto), ale zároveň věděli, že pod jeho velením prostě zvítězí.
4. Zakázaná vášeň: Milostný trojúhelník v generálském štábu
Pattonovo soukromí bylo stejně divoké jako jeho válečná tažení. Byl sice ženatý s Beatrice Ayerovou, dcerou extrémně bohatého textilního magnáta, která ho bezmezně milovala, financovala jeho nákladný životní styl a tolerovala všechny jeho vrtochy. Patton však rozhodně nebyl vzorem manželské věrnosti.
Veřejným tajemstvím v nejvyšších patrech americké armády byl jeho dlouholetý, intenzivní poměr s Jean Gordonovou. Celá věc byla o to skandálnější, že Jean byla dcerou nevlastní sestry jeho vlastní manželky – byla to tedy jeho neteř.
Byla o mnoho let mladší než Patton, byla krásná, inteligentní a generála naprosto zbožňovala. Doprovázela ho v meziválečném období a během války v Evropě působila jako dobrovolnice Červeného kříže, shodou okolností vždy v místech, kde operoval Pattonův štáb.
Tento milostný příběh měl však neskutečně tragickou dohru. Když Patton v prosinci 1945 v Německu zemřel, pro Jean Gordonovou skončil svět. Ztrátu svého milovaného generála psychicky neunesla.
Odjela do New Yorku a pouhých několik dní po jeho pohřbu spáchala sebevraždu – zavřela se v bytě a udusila se plynem. Její smrt byla posledním, tragickým mementem destruktivní síly, kterou kolem sebe Patton šířil.
5. „Rusové jsou barbaři, pojďme je vyhnat na Sibiř!“
Jakmile v květnu 1945 utichly zbraně a Evropa slavila konec nacismu, Patton se pro Bílý dům stal absolutní noční můrou. Zatímco Washington a prezident Truman se snažili o křehkou diplomacii se Sovětským svazem, Patton s Rusy odmítal hrát jakékoli divadlo. Otevřeně jimi opovrhoval.
Při velkolepých oslavách vítězství, kdy se připíjelo na bratrství spojeneckých armád, Patton demonstrativně odmítl pozvednout sklenici se sovětským generálem. Svým pobočníkům nahlas řekl, že „nebude pít s žádným mongolským parchantem“.
V dopisech manželce i v oficiálních hlášeních označoval vojáky Rudé armády za „chronické ožraly bez špetky úcty k lidskému životu, kteří patří spíše do asijských stepí než do civilizované Evropy“.
Co bylo ale nejhorší? Patton viděl budoucnost jasně. Věděl, že komunismus je stejné zlo jako nacismus a že třetí světová válka je nevyhnutelná. Přišel proto s šokujícím, radikálním plánem, ze kterého generálnímu štábu v Pentagonu vstávaly vlasy hrůzou.
Navrhoval, aby západní spojenci neodhazovali zbraně, ale naopak okamžitě vyzbrojili statisíce zajatých vojáků německého Wehrmachtu a elitních jednotek SS, spojili je s americkou armádou a společným úderem vytlačili Rudou armádu zpět na Sibiř, dokud na to mají sílu.
Tyto plány a jeho politicky naprosto neúnosné výroky vedly k tomu, že ho Eisenhower musel definitivně zbavit velení nad okupovaným Bavorskem. Patton byl odsunut na bezvýznamnou administrativní pozici. Válka skončila a pro muže jeho ražení už nebylo na světě místo. Do svého deníku si tehdy zoufale zapsal: „Mír pro mě bude čistým peklem.“
6. Záhada v Mannheimu: Banalita, která zrodila konspirační teorie
Osud nakonec Pattonovi to slibované „pekelné mírové období“ nedopřál. Vzal si ho přesně v momentě, kdy se měl vrátit do Spojených států jako nepotřebný válečný veterán. A způsob, jakým odešel, dodnes nedává historikům i milovníkům záhad spát.
Dne 9. prosince 1945, pouhý den předtím, než měl definitivně nastoupit do letadla směr USA, vyrazil Patton se svým pobočníkem na lov bažantů. Jejich luxusní Cadillac projížděl křižovatkou na předměstí německého Mannheimu. Zničehonic se z protisměru vyřítil americký vojenský nákladní automobil GMC a odbočil přímo do cesty generálova vozu.
Byla to neuvěřitelně banální srážka. Obě auta jela velmi pomalu, zhruba třicetikilometrovou rychlostí. Náraz byl tak slabý, že nikdo z posádky náklaďáku ani generálův řidič neutrpěli jediné škrábnutí. Auto nebylo nijak drasticky zdemolované. Jenže na zadním sedadle seděl Patton.
V momentě nárazu byl vymštěn dopředu a čelem narazil do masivní kovové přepážky, která ve starých luxusních vozech oddělovala prostor řidiče. Náraz mu fatálně zlomil krční obratel. Geniální generál ochrnul od krku dolů. O dvanáct dní později, 21. prosince 1945, zemřel v nemocnici v Heidelbergu na plicní embolii.
Proč svět dodnes věří, že šlo o atentát?
Konspirační teorie kolem jeho smrti se nerozhořely náhodou. Existuje hned několik děsivých otazníků, které z této banální nehody dělají dokonalý politický zločin:
- Zmizelé spisy: Kompletní vyšetřovací protokoly americké armády o této nehodě záhadně a beze stopy zmizely z vojenských archivů. Neexistuje žádný oficiální závěrečný protokol.
- Záhadný řidič: Řidič nákladního vozu, Robert L. Thompson, který nehodu zavinil, byl z místa činu bleskově odvezen vojenskou policií. Nikdy nebyl řádně soudně vyslechnut, neproběhlo žádné vyšetřování a Thompson následně záhadně zmizel kdesi v civilním životě.
- Svědectví lovce lidí: V 70. letech šokoval svět bývalý elitní agent OSS (předchůdce CIA) Douglas Bazata. Ten veřejně prohlásil, že nehodu v Mannheimu osobně naplánoval a zorganizoval na přímý rozkaz šéfa OSS divokého Billa Donovana.
- Patton prý musel zemřít, protože po návratu do USA plánoval obří tiskové turné, kde chtěl zveřejnit tajné materiály, které by zničily kariéry desítek amerických politiků a odhalily špinavé zákulisní dohody se Stalinem.
- Bazata tvrdil, že při nehodě byla použita speciální podomácku vyrobená zbraň, která vystřelila projektil, jenž Pattonovi zlomil krk, a když generál nehodu přežil, byl v nemocnici v Heidelbergu tiše otráven.
Muž kontra mýtus: Věčný klid v lucemburském blátě
George S. Patton byl nepochybně vojenským géniem, mužem s neuvěřitelnou intuicí a odvahou. Ale jako člověk byl pro moderní liberální svět naprosto nepřijatelný. Byl to egocentrik, rasista a drsný militarista. Ve svých soukromých denících velmi nelichotivě a chladně mluvil dokonce i o přeživších židovských vězních z koncentračních táborů, které měl na starosti v poválečném Bavorsku.
Nechtěl zemřít v posteli jako stařec. Chtěl padnout kulkou do srdce v poslední vteřině posledního vítězného boje. Osud mu však dopřál jen zlomený krk v zapadlém německém městě.
Baví vás zapomenuté lidské osudy, historické záhady nebo napínavé příběhy z minulosti? Další autorské texty a medailonky, které se na Seznam Médium nevešly, najdete na mém osobním blogu.
George S. Patton leží pochován na americkém vojenském hřbitově v Lucembursku, symbolicky v čele svých vojáků z 3. armády. Antický bojovník konečně našel svůj klid, ale mýtus o jeho reinkarnované duši a záhadné smrti fascinuje svět dodnes.
Seznma zdrojů, z kterých jsem čerpala při sepsání tohoto článku:
- Patton, George S. (1947): War as I Knew It – Posmrtně vydané generálovy osobní deníky, zápisky z bojišť a jeho vlastní reflexe incidentů v nemocnicích a poválečné situace.
- Farago, Ladislas (1964): Patton: Ordeal and Triumph – Nejrozsáhlejší a klasická historická biografie, která posloužila jako hlavní podklad pro slavný oscarový film.
- Wilcox, Robert K. (2008): Target: Patton: The Plot to Assassinate General George S. Patton – Investigativní kniha detailně rozebírající svědectví agenta Bazaty, zmizelé spisy a teorii o politické vraždě.
- D'Este, Carlo (1995): Patton: A Genius for War – Hluboká psychologická a vojenská studie zaměřující se na Pattonovo rodinné zázemí, románek s neteří a jeho víru v reinkarnaci.
