Článek
V české porevoluční kinematografii bychom jen obtížně hledali divácky úspěšnější a citovanější snímek, než je legendární tragikomedie Pelíšky režiséra Jana Hřebejka. Tento film si postupem času vybudoval status jakési novodobé vánoční Popelky, bez které si miliony českých rodin nedokážou představit klidný sváteční večer u televizních obrazovek.
Zkusit v jakékoliv společnosti utrousit poznámku, že toto dílo nepovažujete za geniální, se rovná společenské sebevraždě, protože lidé vás okamžitě označí za suchopárného barbara bez špetky smyslu pro humor. Jenže pod tímto nablýskaným nánosem nostalgie a všeobecného uctívání se skrývá syrová realita, ze které člověku při sledování ukázek spíše běhá mráz po zádech, než aby se upřímně bavil nad osudy hrdinů z pražské čtvrti Košíře.
Hlavním problémem celého tohoto kultovního snímku je totiž neuvěřitelné zhuštění té nejhorší, nejpřízemnější a nejpovrchnější české povahy do několika rodinných figurek, které jsou divákům prezentovány jako roztomilé. Sledovat postavy, které spolu nedokážou komunikovat jinak než hysterickým křikem, neustálým fackováním nebo dětinským urážením, vyvolává spíše pocit hlubokého studu než povznesení.
Celý děj se v podstatě mění v přehlídku typického domácího buranství, kde si otcové léčí své vlastní životní komplexy řevem u svátečního stolu, matky všechny tyto konflikty ignorují a raději dál tiše smaží řízky v kuchyni a to všechno je navíc prokládáno zbytečnými vulgaritami, které mají zachraňovat chybějící dramatickou hloubku jednotlivých scén.
Je naprosto legitimní položit si otázku, proč máme v dnešní době plné moderních výzev dobrovolně koukat na glorifikaci takové hlouposti a omezenosti. Skutečnost, že takoví malicherní a přízemní lidé mezi námi reálně žijí a tvoří součást naší společnosti, ještě neznamená, že bychom je měli nekriticky stavět na piedestal národní identity a s dojetím vzpomínat na plastové lžičky nebo uřvané scény v obýváku.
Naše neustálá potřeba hrát si před ostatními na kulturní znalce, kteří přitom o Vánocích povinně vypnou kritické myšlení a smějí se vlastní malosti, ukazuje hluboké společenské pokrytectví, od kterého je velmi únavné se neustále očišťovat.
Možná nastal ten správný čas odhodit falešnou nostalgii spojenou se šedesátými léty, přestat se v recenzích tvářit jako shovívaví profesoři estetiky a na rovinu si přiznat smutnou pravdu. Smát se vlastní přízemnosti a buranství totiž neznamená, že jsme jako národ s nadhledem nad věcí, znamená to pouze to, že jsme se s těmito chybami smířili a přijali je jako neměnnou normu.
Pelíšky tak sice zůstanou diváckým hitem komerčních televizí, ale pro přemýšlivého člověka by měly být spíše varovným mementem a zrcadlem naší vlastní malosti, ze které je nutné konečně vyrůst a začít hledat hrdiny, kteří nás budou inspirovat ke skutečnému mistrovství a lidské důstojnosti.
Zdroje:
- Sociologický ústav Akademie věd ČR: Studie o reflexi národní identity, stereotypů a historické paměti v české polistopadové kinematografii.
- Filmový přehled (Národní filmový archiv): Kritické analýzy a dobové recenze diváckých ohlasů na tragikomedie režiséra Jana Hřebejka.
