Nevěsty, které ještě věří na pohádky: Proč svět zběsile mlčí k děsivému zákonu o sňatcích dětí?

Byla to realita, kterou se lidskoprávní organizace snažily zvrátit do poslední vteřiny. Člověk si občas otevře zpravodajské portály a mezi hromadou běžných politických zpráv narazí na reportáže, které ho donutí se okamžitě zastavit. Články popisují mrazivou realitu Blízkého východu: skupinky malých dívek, které mají na sobě zářivě bílé, načechrané svatební šaty, na hlavách závoje a v rukou drží plastové kytice.

Na první pohled by si nezaujatý divák mohl myslet, že jde o nějakou roztomilou školní besídku. Jenže když se podíváte blíž na fakta, uvidíte hluboký, mrazivý strach a absolutní nepochopení toho, co se kolem těchto dětí děje. Tyhle dívky totiž nedrží za ruku své otce, kteří je vedou na oslavu. Jsou provdávány za dospělé, často o desítky let starší muže.

Člověk v tu chvíli polkne knedlík v krku a říká si, že to přece musí být nějaká dezinformace nebo přehnaný internetový hoax. Vždyť žijeme v moderním století, létáme do vesmíru a neustále mluvíme o lidských právech. Jenže když začnete pátrat pod povrchem a odhrnete nánosy politických prohlášení, zjistíte strašnou věc. Ta nejtvrdší realita je ještě děsivější než suché novinové titulky.

Pojďme se podívat na čistá, ověřitelná fakta, ze kterých mrazí. Irácký parlament po měsících tvrdých debat a masivních protestů schválil vysoce kontroverzní novelu zákona o osobním statusu z roku 1959. Tento právní krok v podstatě zlikvidoval dekády fungující ochranu žen a dětí, která v zemi platila.

Nová legislativa totiž umožnila, aby si rodiny při uzavírání sňatků mohly vybrat, zda se budou řídit moderním sekulárním právem, nebo náboženskými pravidly jednotlivých islámských směrů. A v tom je ten největší, zvrácený háček.

Náboženské kodexy, zejména ty radikální šíitské, totiž umožňují vnímat věk pro manželství zcela odlišně než moderní západní právo. Přestože oficiální věková hranice pro sňatek v civilním právu zůstala formálně na 18 letech (s výjimkami od 15 let se souhlasem soudce), nový zákon dává obří pravomoc náboženským soudům a duchovním.

Ti mohou schvalovat a registrovat sňatky na základě náboženských doktrín, jako je džaafarovská škola, která pohlíží na dívky jako na dospělé už ve věku puberty. V praxi to otevírá legální cestu k sňatkům s dívkami, kterým je pouhých devět nebo deset let. Stát tak dobrovolně předal moc nad osudy malých dětí do rukou duchovních autorit.

Podle mezinárodních dat organizace UNICEF přitom v Iráku už před touto změnou zákona bylo zhruba 28 % dívek provdáno před osmnáctým rokem života. Nová právní úprava tento stav podle analytiků pouze zoficiálnila a zbavila stát kontroly nad ochranou dětí.

A teď přichází ta nejpodstatnější otázka, kterou si musíme položit nahlas a bez servítků: Kde je to slavné mezinárodní pobouření? Kde jsou ty statisíce aktivistů, kteří jindy dokáží kvůli jedné neopatrné větě nějaké celebrity zorganizovat celosvětový bojkot?

Když se v Evropě nebo Americe veřejně známá osobnost dopustí politicky nekorektního přešlapu, mluví o tom celý svět týdny, korporace ruší smlouvy a média plní přední stránky. Když se v Iráku schválí legislativa, před kterou varuje i OSN a lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch nebo Walk Free, protože vystavuje malé desetileté dívky legálnímu zneužívání staršími muži, nastane v hlavních vysílacích časech západních televizí naprosto hrobové, mrazivý ticho.

Prochází to téměř bez povšimnutí. O tématu sice informují seriózní česká média jako Novinky.cz nebo iDnes.cz, ale velká celosvětová politická reakce chybí. Odpověď je nechutná, ale jednoduchá. Tohle téma je pro mnohé západní elity geopoliticky nepohodlné. Je mnohem snazší a bezpečnější bojovat za témata, která nikoho neurazí, než otevřeně ukázat prstem na kruté praktiky, které se schovávají za náboženské tradice a radikální interpretace islámu. Bojíme se, abychom nebyli nařčeni z netolerance, a tak raději zavíráme oči před tím, že se z dětí stává legální zboží.

Ochrana dětí není kulturní volba, je to povinnost

Často slýcháme relativizující argumenty, že bychom neměli z pozice naší evropské kultury hodnotit zvyky a tradice jiných národů a náboženství. Že máme být tolerantní a respektovat, jak si lidé žijí jinde.

Jenže ochrana bezbranných dětí před zneužíváním a ničením jejich psychického i fyzického zdraví není žádná „kulturní preference“ nebo západní vrtoch. Je to naprosto základní, elementární projev lidskosti, který musí stát vysoko nad jakýmkoliv náboženským dogmatem, tradicí nebo politickým režimem. Malé dítě, které se ještě ani nenaučilo pořádně malou násobilku a večer usíná s hračkou v posteli, nemá mentální ani fyzickou kapacitu na to, aby pochopilo význam manželství. Nemá šanci se bránit, nemá možnost říct jasné „ne“ dospělému muži, který si ji v podstatě kvůli chudobě rodiny koupil jako levnou pracovní sílu nebo sexuální objekt.

Když dospělí lidé selžou a promění rodinné právo v nástroj, který legálně umožňuje brát dětem dětství, musí zasáhnout mezinárodní tlak. Jenže ten je často vlažný, protože z oblasti Blízkého východu proudí suroviny a ekonomické zájmy musí běžet dál bez ohledu na to, kolik dětských duší u toho zaživa zemře. Tento irácký zákon je zdviženým prstem pro nás všechny. Ukazuje nám, jak snadno a rychle dokáže společnost sklouznout zpátky do temné historie, když se státní právo a morálka podřídí náboženskému extremismu a fanatismu.

Měl by západní svět uplatňovat tvrdé ekonomické a diplomatické sankce vůči zemím, které legálně umožňují sňatky s dětmi, nebo máme respektovat suverenitu a náboženské tradice jiných států? Zapojte se do diskuse níže!