Proč mají obyčejné tužky nejčastěji právě šest hran?

O zavedení šesti hran rozhodla čistá matematika, efektivita průmyslové výroby a snaha minimalizovat odpad při zpracování drahého dřeva.

Když vezmeme do ruky klasickou dřevěnou tužku, její šestihranný profil vnímáme jako samozřejmost. Tento tvar je natolik rozšířený, že nad jeho původem málokdo přemýšlí. Laika by mohlo napadnout, že hlavním důvodem byla ergonomie – tedy aby se tužka v prstech lépe držela a neklouzala.

Ačkoliv je pravda, že šestihran poskytuje prstům stabilní oporu, skutečný historický důvod, proč přední světoví výrobci na přelomu 19. a 20. století tento tvar masově zavedli, leží v oblasti průmyslové logistiky a snahy o maximální úsporu materiálu při masové výrobě.

Před masovým rozšířením šestihranného profilu se tužky vyráběly převážně v kulatém tvaru. Tyto oblé psací potřeby však řemeslníkům, architektům i školákům způsobovaly každodenní komplikace. Jakmile se tužka položila na mírně nakloněný rýsovací stůl nebo lavici, okamžitě se odkutálela a spadla na zem.

Při tvrdém nárazu na podlahu se uvnitř dřevěného pláště velmi často roztříštilo křehké grafitové jádro. Člověk pak mohl tužku neustále ořezávat, ale polámaná tuha z ní vypadávala, což vedlo k obrovskému plýtvání. Šestihranný tvar tento problém okamžitě vyřešil, protože plošky spolehlivě zabrání jakémukoliv pohybu po podložce.

Ten nejdůležitější argument pro šestihran však přinesla matematika a efektivita řezání dřeva. Tužky se tradičně vyrábějí z vysoce kvalitního a měkkého cedrového dřeva. Při výrobě kulatých tužek vznikalo obrovské množství odpadu v podobě hoblin a pilin, protože stroje musely z hranatých dřevěných polotovarů (tzv. lamel) odfrézovat velké množství materiálu, aby dosáhly hladkého oblého tvaru.

Geometrie šestiúhelníku naproti tomu umožňuje takzvané dokonale těsné uspořádání. Když vedle sebe naskládáte šestihrany, nevzniká mezi nimi vůbec žádný volný prostor. Výrobci tak dokázali z jednoho bloku cedrového dřeva vyřezat až o třetinu více tužek než v případě kulatého tvaru, a to s minimálním odpadem.

Tento výrobní postup, který se používá dodnes, spočívá v tom, že se vezme plochá cedrová lamela, do které se vyfrézují paralelní drážky. Do nich se vloží grafitové tuhy a celá konstrukce se přiklopí druhou identickou lamelou s drážkami a slepí se. Výsledný dřevěný „sendvič“ pak speciální frézy rozřežou na jednotlivé tužky.

Pokud je nůž nastaven na úhel šestiúhelníku, řez je přímý a bleskový. Kulaté varianty se sice stále vyrábějí, ale z ekonomických důvodů se využívají spíše pro umělecké pastelky, kde se předpokládá časté otáčení v ruce při stínování.

U obyčejné tužky na psaní však zvítězil čistý matematický pragmatismus, který ušetřil tuny drahého dřeva a uchránil grafitová jádra před neustálými pády na podlahu.

Použité zdroje: