Článek
Místní obyvatelé měli již několik dnů zprávy o povstání v Praze. Stejné informace samozřejmě měli také místní německé posádky. Jejich snaha o udržení pořádku se se sovětskými tanky blížícími se Praze měnila v koordinovaný ústup. Když pak Rudá armáda začala 9. května Prahu obsazovat, začali prchat už zcela nekoordinovaně.
Konec války byl cítit ve vzduchu. V Boleslavi byl relativně klidný – Němci dohlíželi na odzbrojování obyvatel, ale zároveň se snažili si vyjednat např. pohonné hmoty na ústup, takže nějaké strhávání německých nápisů už nikdo neřešil. Není překvapivé, že když Boleslavané zahlédli na obzoru blížící se letadla, mávali jim v domnění, že se jedná o osvoboditele.
Odchod prchajících německých vojáků i civilistů se v tu dobu rozhodl natočit místní zubař a zapálený kameraman Antonín Havlík, který si na šťastný konec války šetřil filmový materiál. Netušil, že se jeho film málem promění v akční snímek. Naštěstí pro něj se včas schoval do krytu, a tak dnes máme záběry Boleslavi minuty před náletem i minuty po něm.
Při náletu bylo shozeno v několika vlnách 700 bomb, které tehdy poničily přes 500 domů. 32 budov bylo zcela zničeno a zabito bylo na 500 lidí, z velké části civilistů, děti nevyjímaje. Zdroje hovoří o 150 Češích, tedy civilistech. Možnosti i ochota identifikovat Němce byly podstatně nižší. Celkový počet 500 obětí však bude blízko skutečnosti. Tato smutná statistika vyčnívá nejen v Boleslavi samotné, ale i mezi nálety z konce války v celé republice.
Lidé, kteří mávali osvoboditelům, se však nespletli, byli to skutečně letouny Rudé armády. To se však dalších čtyřicet let přehlíželo, případně se to rovnou svalilo na Němce. Ti však už v tu dobu měli jiné starosti, povětšinou s tím, jak se dostat na západ, aby se mohli vzdát Američanům. Nehledě na to, nejspíš už neměli palivo. Nebudeme ale špinit zásluhy Rudé armády pravdou.
Paradoxní na celém tom překrucování historie je, že v Sovětském svazu se to nijak netajilo. Že ten den byly podniknuty nálety, se dá dohledat v archivech vojenských složek i v rozhovorech s piloty. Jeden článek o sovětském pilotovi dokonce v roce 1975 vyšel i v Haló novinách, které si asi Sovětského hrdinu nedovolily cenzurovat.
Proč k bombardování došlo? Dal k němu nad ránem příkaz generál Koněv, údajně z banketu u příležitosti osvobození. Cílem mělo být zastavit prchající německé vojáky, kteří podle dohod měli zůstat tam, kde byli v době kapitulace. Zda pil generál se neví, ale jeden z pilotů, které rozkaz zastihl také nad ránem, se v rozhovoru pozastavil nad tím, v jakém stavu se dá pilotovat.
Sovětský svaz měl k hodnotě lidského života jiný přístup, což je ostatně vidět i dnes. Napadá mě přísloví o kácení lesa a třískách, ale i ten les se obvykle kácí z nějakého důvodu. Bombardovat vprostřed města prchající vojáky, kteří navíc často nechali zbraně za sebou, bylo opravdu zbytečné. Na 150 místních se tak z konce války radovalo jen pár hodin.
Jsem rád, že žiji v době, kdy mi nehrozí trest za diskreditaci Rudé armády, když o ní napíšu pravdu. Osvobození samotné si samozřejmě zaslouží vděk a úctu. Ani vděk, ani úcta ale nemusí znamenat, že se vzdáme pravdy o náletech, nebo o hrobech padlých osvoboditelů, ve kterých vlastně nejsou osvoboditelé, jak nedávno ukázal ruský výzkum. Ono už to slovo osvobození nestojí na pevných základech, když srovnám, jak ubíhal život 40 let po válce u nás a v zemích osvobozených západními spojenci.
