Článek
Kdo někdy pracoval na brigádě v gastronomii, ten ví, že myčka nádobí je srdcem kuchyně, ale zároveň tak trochu peklem. Zvlášť, když pracujete v podniku, jako byl ten můj – obrovské multikino s restaurací, kde se dveře netrhly a otevřeno bylo často až do brzkých ranních hodin. Já, Martin, tehdy student, jsem si tam přivydělával jako myč. Byla to dřina, ale peníze se hodily.
Měl jsem na starosti obří průmyslovou myčku. Můj hlavní úkol na konci směny byl jasný: počkat, až se sveze veškeré nádobí ze sálů i restaurace, a pak tu obludu vypustit, vyčistit filtry i vnitřek a všechno připravit na další den. A právě v tom čekání byl zakopaný pes. Nebo spíš Radek.
Radek byl číšník a sběrač nádobí v jednom. Byl to ten typ, co se kamarádíčkuje s vedoucím a na nás, co jsme makali v „zákopech“ kuchyně, koukal svrchu. Bylo mu jedno, že myčka potřebuje svůj čas na čištění a že já chci jít taky někdy domů. Téměř každý večer se opakovala stejná písnička. Přinesl várku nádobí a s hranou únavou prohlásil: „Tak Martine, tohle je už fakt poslední, můžeš to pomalu balit.“
Jenže to nikdy nebyla pravda. Sotva jsem začal s vypouštěním, objevil se s dalším plným vozíkem. Naučil jsem se tedy ptát: „Radku, jsi si jistý? Je to opravdu všechno, nebo mám ještě počkat?“ Většinou jen něco otráveně zamručel a já čekal dál. Ale tenhle večer byl jiný.
Byla to obzvlášť hektická noc. Kino praskalo ve švech, restaurace jela na plné obrátky a Radek lítal jako hadr na holi. Byl očividně ve stresu a neměl náladu na nějaké vyptávání. Když přivezl další várku skleniček a talířů a já se ho zeptal svou obvyklou otázku, vybuchl.
„Sakra, Martine, nemám na to čas! Říkám ti, že je to poslední! Vypni to HNED!“ zařval na mě přes celou kuchyň tak, že i kuchaři zvedli hlavy. Pak se otočil a bez dalšího slova zmizel.
Podle mého odhadu bylo ještě brzy. V sálech určitě zbývalo dost lidí. Ale víte co? Řekl HNED. A řekl to dost nahlas a nepříjemně. Chtěl jsem jít domů, on byl očividně přesvědčený, že má pravdu, a já už neměl sílu se dohadovat. Tak jsem pokrčil rameny a poslechl.
S gustem jsem otočil kohouty, vypustil horkou vodu plnou zbytků, vyndal a vyčistil filtry, vydrhnul vnitřek myčky a pak pečlivě uklidil celé své pracoviště. Podlahu jsem vytřel, všechno srovnal. Když mě přišel zkontrolovat pan vedoucí, aby mě mohl pustit domů, všechno se lesklo čistotou.
A právě v tu chvíli jsem ho uviděl. Radek stál v rohu kuchyně, zády ke mně, a s výrazem největšího zoufalství se snažil nacpat hromady špinavých skleniček, talířů a příborů do velkých černých pytlů na odpadky. Byly to minimálně dva plné vozíky. Myčka byla samozřejmě studená, čistá a absolutně mimo provoz. Když si všiml, že se na něj dívám, rychle sklopil hlavu a dělal, že tam nejsem.
Pan vedoucí jen pozvedl obočí, ale nic neřekl. Mně popřál hezký večer a já s pocitem neskutečného zadostiučinění odcházel domů. Od toho dne se mi Radek už nikdy nepodíval do očí. A víte co? Už nikdy na mě nezvýšil hlas a nádobí nosil vždycky včas. Někdy stačí jen poslechnout příkaz a arogance se potrestá sama.
