Četla romány, tak ji zavřeli do blázince. Fikce? Ne, realita viktoriánské éry

Představte si, že sedíte doma u večeře. Váš manžel se na vás podívá s chladným výrazem, který nevěstí nic dobrého. Možná jste se včera pohádali o peníze. Možná jste si dovolila mít jiný názor na náboženství než on. Anebo jste prostě jen po porodu pátého dítěte vyčerpaná a „moc plačtivá“. O hodinu později už vás cizí muži vlečou do kočáru. Křičíte, bráníte se, ale sousedé se jen dívají skrz záclony. Váš manžel právě podepsal papír. To je vše, co v 19. století stačilo k tomu, abyste zbytek života strávila v pekle viktoriánského blázince.

Tohle není scénář hororového filmu. To byla každodenní realita tisíců žen v Anglii a Americe, pro které se diagnóza „hysterie“ stala doživotním rozsudkem. A věřte mi, to, co se dělo za zdmi ústavů jako Bedlam nebo Colney Hatch, by zlomilo i ty nejsilnější z nás.

Když se dnes podíváme na seznamy důvodů, pro které byly ženy zavírány do ústavů, mrazí nás v zádech a zároveň se nám vaří krev v žilách. V archivních záznamech amerického ústavu Trans-Allegheny z let 1864–1889 najdeme perly, které by byly k smíchu, kdyby za každou z nich nebyl zničený lidský osud.

Lékaři, vážení pánové v cylindrech, kteří o ženách věděli asi tolik co o letech na Měsíc, sestavili seznam „symptomů“, který zahrnoval:

Čtení románů: Ano, čtete správně. Pokud jste se jako žena ve viktoriánské éře příliš začetla do fiktivního příběhu a zanedbala večeři, mohla jste skončit v kazajce. Útěk do fantazie byl považován za nebezpečný.

Lenost: Neuklizený dům nebyl znakem únavy, ale duševní choroby.

Náboženský entuziasmus: Přílišná modlitba? Blázinec. Málo modlitby? Taky blázinec.

Ženské potíže: Cokoliv od menstruačních bolestí po poporodní depresi.

Stačilo málo. Byla jste příliš smutná po porodu? Melancholie. Měla jste příliš velkou chuť na sex? Nymfomanie. Chtěla jste pracovat nebo studovat? Morální šílenství. Nebo obávaná „hysterie“ – diagnóza, která se dala nalepit prakticky na cokoliv, od únavy až po vzdor.

Systém byl nastaven tak, aby dal mužům absolutní moc. Lékaři té doby věřili, že ženská děloha (řecky hystera) je jako časovaná bomba, zvíře, které putuje tělem a způsobuje šílenství. A jediný lék? Absolutní poslušnost, nebo brutální medicína. Byla to doba, kdy „léčba“ často znamenala větší utrpení než samotná nemoc.

To, co se dělo uvnitř zdí ústavů jako Bedlam nebo neblaze proslulý Blackwell’s Island v New Yorku, nemělo s medicínou nic společného. Byla to tortura.

Lékaři té doby věřili, že šílenství je třeba z těla vypudit šokem.

Jednou z „oblíbených“ metod byla ledová lázeň. Pacientky byly svlečeny donaha a vhozeny do kádí s ledovou vodou. Často jim hlavu drželi pod hladinou tak dlouho, dokud nezačaly modrat a lapat po dechu. Sestry se u toho často bavily. Cíl? „Zklidnit nervy.“ Výsledek? Podchlazení, zápal plic, smrt.

Pokud žena křičela (a kdo by v takové situaci nekřičel?), byla označena za agresivní. Následovala „léčba“ rotací. Pacientku přivázali k židli, která visela ze stropu, a roztočili ji do obrovské rychlosti. Často zvracela, omdlévala, ztrácela kontrolu nad svěrači. Lékaři si zapisovali poznámky.

Slavná novinářka Nellie Bly, která se v roce 1887 nechala do jednoho takového ústavu zavřít, aby odhalila pravdu, popsala podmínky, ze kterých se zvedá žaludek. „Jídlo bylo nepoživatelné. Chléb byl tvrdý jako kámen a v polévce plavalo cosi, co nikdo nedokázal identifikovat,“ psala později ve své knize.

Ženy byly nuceny sedět celý den na tvrdých lavicích bez hnutí. Nesměly mluvit. Nesměly číst. Pokud se pohnuly, dostaly ránu. Hygienické podmínky byly nulové. Pacientky se často musely mýt ve stejné vodě, ve které se před nimi myly desítky jiných – včetně těch s kožními chorobami a otevřenými ranami. Ručníky se neměnily.

Nebylo divu, že i ty ženy, které přišly do ústavu naprosto zdravé, nakonec zešílely. Zoufaly si. Viděly, jak jejich spolubydlící mizí a nikdo se neptá kam.

Elizabeth Packard. Byla to matka šesti dětí, milující manželka a inteligentní žena. Její jediný zločin? Začala nahlas nesouhlasit s náboženskými názory svého manžela, reverenda Theophila Packarda.

Theophilus byl typický patriarcha. Nesnesl odpor. V roce 1860, v americkém Illinois, využil zákona, který je dnes pro nás nepochopitelný. Zákon tehdy říkal, že muž může nechat svou ženu hospitalizovat v ústavu pro choromyslné bez jakéhokoli veřejného slyšení a bez jejího souhlasu. Stačilo jeho slovo.

Ráno 18. června 1860 vtrhl do Elizabethina pokoje šerif. Nejdřív ale přišel „lékař“. Vetřel se k ní pod záminkou, že je prodejce šicích strojů. Chvíli si s ní povídal, a na základě toho, že na něj byla „příliš prudká“, usoudil, že je šílená. Odvlekli ji z jejího vlastního domu, zatímco její děti plakaly a držely se její sukně. Theophilus se jen díval.

Elizabeth strávila v ústavu v Jacksonville tři roky. Tři roky v prostředí, kde se zdravý rozum lámal pod tlakem šílenství ostatních a krutosti dozorců. Viděla ženy bité mokrými ručníky, aby nezůstaly stopy. Viděla pacientky topené v ledové vodě, dokud neztratily vědomí – populární metoda zvaná „hydroterapie“, která měla zchladit „horký ženský mozek“.

Elizabeth v ústavu tajně psala. Na kousky papíru, na škrobené límce, kam se dalo. Dokumentovala zneužívání moci, špínu a zoufalství žen, které tam byly zavřeny jen proto, že byly nepohodlné, nebo že jejich manželé si našli mladší milenky a potřebovali se „staré“ ženy zbavit.

Když ji nakonec po třech letech propustili (protože ji lékaři prohlásili za „nevyléčitelnou“, ale neškodnou), nešla se schovat do kouta. Elizabeth se vrátila domů a našla dveře zamčené a okna zatlučená. Její manžel ji uvěznil ve vlastním domě. Ale ona se nevzdala. Přes okno hodila dopis příteli, který jí sehnal právníky. Následný soudní proces byl senzací. Elizabeth u soudu stála proti svému muži a celému systému. A vyhrála. Porota ji prohlásila za příčetnou během několika minut.

Tím to ale neskončilo. Elizabeth zasvětila zbytek života boji za změnu zákonů. Díky ní se v mnoha státech USA změnila legislativa a muži už nemohli jen tak „odklidit“ své manželky. Byla to jedna z prvních velkých bojovnic za práva pacientů, skutečná hrdinka, jejíž jméno by mělo znát každé děvče.

Zatímco Elizabeth bojovala v Americe, v Londýně úřadoval muž, kterého bychom dnes bez váhání označili za monstrum v bílém plášti. Jmenoval se Isaac Baker Brown a byl to prominentní gynekolog, prezident Londýnské lékařské společnosti. Byl vážený, bohatý a… naprosto šílený.

Brown přišel s „revoluční“ teorií. Tvrdil, že většina ženských psychických problémů – od epilepsie přes hysterii až po „neposlušnost“ a „nechuť k manželství“ – pochází z podráždění „pudického nervu“. Jinými slovy, věřil, že za všechno může ženská sexualita a masturbace.

Jeho řešení? Klitoridektomie, tedy odstranění klitorisu.

Brown ve své soukromé klinice „London Surgical Home“ prováděl desítky, možná stovky těchto zákroků. Ženy, často přivedené manžely kvůli „nervozitě“, byly uspány chloroformem (a někdy ani to ne) a zmrzačeny. Brown používal nůžky a někdy i rozžhavené železo k zastavení krvácení.

Brown tvrdil, že po operaci se z „divokých a nezvladatelných“ žen stávají „tiché, poslušné a šťastné“ manželky. Ve skutečnosti z nich dělal zlomené trosky.

Představte si tu hrůzu. Jdete k lékaři, protože vás bolí hlava nebo máte úzkosti, a probudíte se znetvořená, s nevratným zásahem do vašeho nejintimnějšího já. Brownova kariéra naštěstí skončila skandálem, když se ukázalo, že operuje ženy bez jejich vědomí nebo souhlasu, často jen na přání manželů, kteří chtěli mít doma „klid“. V roce 1867 byl s ostudou vyloučen z lékařské společnosti, ale pro mnoho žen už bylo pozdě. Jejich životy byly zničeny ve jménu „vědy“.

Pokud si myslíte, že pobyt v ústavu byl jen o nudě a špatném jídle, mýlíte se. Bylo to smrtelně nebezpečné místo. Přeplněné budovy, nedostatek personálu a zanedbaná údržba byly časovanou bombou. A ta bomba vybuchla 27. ledna 1903 v londýnském ústavu Colney Hatch.

Colney Hatch byl gigant. Komplex chodeb tak dlouhý, že trvalo hodiny ho projít. Žilo zde přes 2000 pacientů. V té době byla část ženského oddělení, specificky „Židovské křídlo“, umístěna v „dočasných“ dřevěných barácích. Dřevo bylo vysušené, napuštěné pryskyřicí a lakem. Byla to v podstatě hranice čekající na jiskru.

Když v půl šesté ráno vypukl požár, rozpoutalo se peklo, které si nezadá s těmi nejhoršími katastrofami.

Svědectví z té noci jsou jako z nejhorší noční můry. Oheň se šířil s děsivou rychlostí. Ženy, mnohé z nich staré, nemohoucí nebo pod vlivem silných sedativ, byly uvězněny v plamenech. Sestry, které se hrdinsky snažily pacientky zachránit, popisovaly scény absolutního chaosu. Některé pacientky, zmatené a vyděšené, se schovávaly pod postele nebo se vracely do hořících pokojů pro své drobnosti. Nechápaly, že jim jde o život.

Hasiči měli málo vody. Museli dokonce přehradit blízký potok, aby získali alespoň nějakou vodu do hadic. Vítr rozdmýchával plameny do obřích rozměrů. Když ráno vyšlo slunce nad spáleništěm, naskytl se záchranářům pohled, který do smrti nezapomněli.

Pod zkroucenými plechy střech našli zuhelnatělá těla 51 žen. Některé byly nalezeny v hloučcích u zamčených dveří, kde se v posledních chvílích snažily dostat ven, škrábaly nehty do dřeva. Jiné uhořely ve svých postelích, protože se nedokázaly pohnout. Bylo jich přes padesát. Padesát žen, které společnost odložila a zapomněla na ně, dokud se z nich nestaly ohořelé statistiky v novinách.

Dnes se na viktoriánské blázince díváme jako na temnou kapitolu historie. Ale při pohledu na staré fotografie žen s prázdným pohledem, které hledí skrze mříže, nás stále mrazí. Nebyly to jen pacientky. Byly to matky, dcery a sestry, které systém semlel na prach.

Elizabeth Packard: The Woman They Could Not Silence
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/elizabeth-packard

125 Reasons You'll Get Sent to the Lunatic Asylum
https://www.appalachianhistory.net/2008/12/125-reasons-youll-get-sent-to-lunatic.html

Illinois Courts: Packard vs. Packard
(https://www.illinoiscourts.gov/News/1037/Illinois-Supreme-Court-history-Elizabeth-Packard-and-mental-health-laws/news-detail/)

Science Museum: Victorian Mental Asylum Treatments
https://www.sciencemuseum.org.uk/objects-and-stories/medicine/victorian-mental-asylum

Medical Times & Gazette (1867): Isaac Baker Brown Scandal
https://www.cirp.org/library/history/medicaltimes1867/