Článek
Znáte ten pocit, kdy se podíváte na měsíční vyúčtování za elektřinu, pak na cenovku obyčejného másla v supermarketu a v hlavě se vám spustí alarm? „A dost,“ řeknete si. „Od teď se jede úsporný režim. Jsme přece Češi, národ kutilů a spořivců, my si poradíme.“
Přesně s tímto pocitem jsem se probudil minulý pátek. Cítil jsem se jako finanční génius, který právě objevil trhlinu v matrixu konzumní společnosti. Rozhodl jsem se, že své ženě dokážu, jaký jsem hospodář. Můj plán byl neprůstřelný, matematicky dokonalý a logisticky brilantní: natankovat nejlevnější benzín v republice, vzít ji na luxusní večeři za poloviční cenu a konečně vlastníma rukama smontovat tu komodu, co jsme koupili v akci u velkého nábytkářského řetězce.
Spoiler: Jediné, co jsem ten den ušetřil, byla moje důstojnost. Tu jsem totiž ztratil hned ráno u kruhového objezdu a už ji nenašel.
První bod mého geniálního plánu: Natankovat.
Všichni o tom mluví. Je to taková novodobá česká poutní cesta. „Hele, tam mají naftu o tři kačky levnější než na dálnici, to se vyplatí, i kdybych tam měl jet z Prahy a nechat motor běžet na volnoběh,“ říkají chlapi v hospodě s vážnou tváří ekonomických analytiků. A já, vyzbrojen prázdnou nádrží (dojezd 15 km, svítící kontrolka jako maják naděje) a odhodláním ušetřit balík, jsem vyrazil.
Realita mě propleskla už kilometr před pumpou. Fronta. Ale ne taková ta běžná fronta, kdy čekáte, až si pán před vámi vybere tu správnou bagetu. Tohle byla existenciální fronta. Stáli jsme tam, desítky aut, had vinoucí se až na hlavní silnici. Kruhový objezd u vjezdu vypadal jako parkoviště v centru Prahy v osm ráno. Řidiči se na sebe dívali s mixem nenávisti a sounáležitosti.
Vedle mě v oprýskané dodávce seděl chlapík, který si krátil čas tím, že svačil chleba s řízkem a luštil křížovku. Měl v očích ten klidný výraz zenového mistra, který ví, že toto je jeho osud. Já jsem tak klidný nebyl. Vytáhl jsem kalkulačku v mobilu.
„Pokud ušetřím 2,50 Kč na litru a vezmu 50 litrů, ušetřím celých 125 korun,“ počítal jsem.
Pak jsem se podíval na hodiny. Čekám tu už 40 minut. To znamená, že si cením svého času na zhruba 180 korun na hodinu. Kdybych byl v práci, vydělám víc. Ale tady nešlo o matematiku. Šlo o princip! Šlo o boj s kartelem drahých pump!
Když jsem se konečně, po nekonečných 50 minutách poskakování na jedničku, dostal ke stojanu, měl jsem pocit vítězství, jaký zažívají horolezci na K2. „Mám to! Levná nafta!“ volal jsem v duchu a tankoval až po hrdlo, div mi nafta netekla na boty. Ten pocit euforie mi vydržel přesně do chvíle, než jsem si uvědomil, že jsem polovinu ušetřených peněz projel v koloně cukáním motoru. Ale co. Jsem lovec, jsem sběrač, jsem vítěz.
Večer měla přijít zlatá tečka. Slevomat.
Tenhle portál je pro české muže darem z nebes i danajským darem zároveň. Krásné fotky, slova jako „gurmánský zážitek“ a magická formulka „sleva 49 %“. Koupil jsem voucher na „Velký tatarákový speciál pro dva s topinkami – 500g masa!“. Žena má tatarák ráda a já měl pocit, že jsem ulovil kauf roku.
Restaurace byla… řekněme, útulná. V tom smyslu, že tam byla tma, aby nebylo vidět na oprýskané zdi a personál, který se tvářil, že jsme jim právě zabili kočku, když jsme vytáhli vytištěný voucher. Ale tatarák? Ten vypadal na fotce skvěle. Na stole už to bylo horší, ale po třetím pivu (které nebylo v ceně voucheru, jak jsem zjistil, což mi trochu zkazilo kalkulaci) to vypadalo jedle.
„Vidíš, zlato? Žádné předražené snobárny v centru, poctivé české jídlo za pár stovek,“ poučoval jsem s plnou pusou česneku, zatímco jsem si na topinku nakládal vrstvu masa silnou jako cihla.
Byla to chyba. Velká chyba.
Někdy kolem třetí ráno, když už jsme byli doma a snili o úsporách, se ozvalo mé břicho. Nebylo to zakručení. Byl to zvuk, jaký vydává staré potrubí v paneláku těsně před explozí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na všechny ty internetové diskuze, kde se řeší kvalita masa na slevových portálech. „Je to opravdu svíčková, nebo to mleli i s krávou?“ ptal se někdo sarkasticky. Teď už jsem znal odpověď.
Zbytek noci jsem strávil v koupelně. Nebudu zabíhat do grafických detailů, ale řekněme, že romantika vzala za své ve chvíli, kdy přes dveře prosíte manželku, ať vám podá další roli toaletního papíru a černé uhlí, zatímco proklínáte den, kdy jste se naučili slovo „voucher“.
Sobota ráno. Byl jsem nevyspalý, dehydratovaný, bledý jako stěna, ale stále odhodlaný. Čekala nás krabice v chodbě. Komoda ze Sconta.
„Moderní komoda, bílý lesk, snadná montáž, německá kvalita,“ hlásal leták. Cena byla podezřele nízká, ale recenze jsem nečetl. Chyba číslo dvě.
Kdybych měl popsat návody k nábytku z těchto levných řetězců, řekl bych, že je píše sadista, který nenávidí lidstvo, nebo filozof, který věří, že cesta je cíl. IKEA má aspoň panáčka, co se usmívá a volá na pomoc kamaráda. Tady byl jen rozmazaný nákres na papíře velikosti poštovní známky, který připomínal mapu pokladu kreslenou opilým pirátem. Šroubky byly v jednom pytlíku – všechny druhy dohromady.
„To zvládneš, jsi přece chlap,“ povzbuzovala mě žena, zatímco si (zcela zdravá, ten tatarák jí nic neudělal, má asi kachní žaludek z ocele) četla časopis a popíjela kávu.
Po dvou hodinách boje jsem měl:
Tři různé šroubováky a aku-vrtačku, která se vybila v polovině.
Otlačená kolena a třísku v prstu.
Komodu, která vypadala jako dílo kubistického umělce – nic nebylo v pravém úhlu.
Jeden šuplík, který nešel zavřít, protože kolejnička byla křivá už z výroby.
Dva šuplíky, které nešly otevřít, protože jsem asi prohodil šroubek A za šroubek B (které vypadaly úplně stejně).
Když jsem se pokusil silou dorazit zadní desku („Přece to tam musí sednout!“), ozvalo se zlověstné KŘUP. Nebylo to dřevo. Byla to ta nejlevnější dřevotříska, slisovaná z pilin a naděje, která se rozhodla spáchat sebevraždu a praskla vejpůl.
V tu chvíli, klečící mezi pilinami, s břichem, které se opět začalo hlásit o slovo po včerejším tataráku, jsem to vzdal. Odhodil jsem šroubovák.
„To je šmejd!“ řval jsem na bezbranný kus nábytku. „Všechno je to šmejd! Nafta, tatarák, skříň! Chtěl jsem jen ušetřit a podívej se na to!“
A tehdy to přišlo. Čekal jsem výčitky. Čekal jsem „Já jsem ti to říkala“.
Ale moje žena se začala smát. Nejdřív potichu, pak nahlas, až se zajíkala.
„Vypadáš… vypadáš jako Bořek Stavitel po hodně divokém flámu,“ řekla a podala mi sklenici vody. „Hele, naftu máme, tatarák jsme přežili (teda já, ty bojuješ statečně) a tu skříň… tu dáme na chalupu do dílny. Tam je křivá podlaha, takže se to srovná.“
Seděli jsme tam na zemi, uprostřed trosek mého „úsporného víkendu“, a nakonec jsem se začal smát taky. Byla to katarze.
Pochopil jsem jednu zásadní věc. Recept na šťastný život (a vztah, který přežije i montáž nábytku) není v tom, že ušetříte padesátikorunu na benzínu nebo se nacpete levným masem. Je to v té velkorysé dávce empatie a zdravé porci sebeironie.
