Článek
Když jsme se s Janou brali, snili jsme o velkém domě plném dětského smíchu. Osud nám ale vlastní děti nedopřál. Po letech trápení a zkoušení všeho možného jsme se smířili s tím, že rodiči v pravém slova smyslu nebudeme. Ale ta touha dát někomu lásku, zázemí a šanci na lepší život v nás zůstala. A tak padlo rozhodnutí – staneme se pěstouny.
Prošli jsme všemi školeními, psychotesty, prověrkami. Byl to náročný proces, ale věděli jsme, že to stojí za to. A pak přišel den, kdy nám sociální pracovnice představila Kláru (tehdy 16) a Aničku (tehdy 12). Sestry, které si prošly peklem a skončily v dětském domově. Byly plaché, nedůvěřivé, ale v jejich očích byla jiskřička naděje. Vzali jsme je k sobě, nejdřív na zkoušku, pak natrvalo.
Nebylo to vždy snadné. Holky měly své démony, noční můry, problémy s důvěrou. Zvlášť Anička byla hodně uzavřená. Ale my jsme byli trpěliví. Dávali jsme jim lásku, podporu, snažili se jim ukázat, že svět může být i bezpečné místo. Pomalu tály. Klára, ta starší, byla pragmatičtější. Věděla, že u nás najde bezpečný přístav, než se postaví na vlastní nohy. Byli jsme na ni nesmírně pyšní, když udělala maturitu a dostala se na vysokou školu do Prahy. Podporovali jsme ji, jak jen to šlo, a i když nám bylo smutno, že odchází, přáli jsme jí jen to nejlepší.
Anička, ta byla jiná. Byla to naše malá princezna. Postupně se otevřela, začala se smát, svěřovat se. Byla to ona, kdo jednoho dne přišel s tím, že by chtěla, abychom ji adoptovali. Abychom byli jejími opravdovými rodiči. Naše srdce plesala radostí! Bylo to potvrzení, že všechno, co děláme, má smysl. Okamžitě jsme souhlasili a s pomocí OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) jsme začali vyřizovat všechny formality.
Všechno vypadalo idylicky. Těšili jsme se, až bude Anička oficiálně naše. A pak, jako blesk z čistého nebe, přišel zvrat. Anička se začala měnit. Byla odtažitá, zamlklá, často jsme ji přistihli, jak si tajně s někým telefonuje. Snažili jsme se zjistit, co se děje, ale naráželi jsme na zeď mlčení. A pak jednoho dne přišla s tím, že už s námi nechce být. Že chce zpátky… k té rodině, kde byla před námi.
Zůstali jsme jako opaření. Věděli jsme, co si tam prožila. Z jejích vlastních slov, z poznámek psychologů, ze spisů OSPODu. Fyzické tresty byly na denním pořádku, emoční vydírání, a co bylo nejhorší – existovalo i podezření ze sexuálního zneužívání. Bylo nemyslitelné, že by se tam mohla vrátit! Sociální pracovnice nás ujišťovaly, že to nepřipadá v úvahu. Ale Anička si postavila hlavu. Ukázalo se, že ti lidé ji tajně kontaktovali a slibovali jí hory doly, manipulovali s ní, aby se k nim vrátila. A ona, zraněná duše toužící po něčem, čemu možná ani sama nerozuměla, jim uvěřila. Jednoho dne, když jsme byli v práci, si prostě sbalila věci a odešla k nim.
Cítili jsme se zrazení, podvedení, zoufalí. Jak nám to mohla udělat? Po všem, co jsme pro ni udělali? Snažili jsme se jí pomoci, sehnali jsme jí ty nejlepší terapeuty, aby se vyrovnala s traumaty. A ona nás takhle opustí a ještě chce jít tam, kde jí ubližovali? Byli jsme na dně. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Pár dní po jejím odchodu mi zazvonil telefon. Volali mi z práce. Pracuji jako vychovatel ve školní družině, práce s dětmi je můj život. S třesoucím se hlasem mi ředitel oznámil, že Anička vznesla proti mně obvinění. Prý jsem ji sexuálně obtěžoval. Zhroutil se mi svět. Bylo to tak absurdní, tak nespravedlivé! Okamžitě jsem musel zůstat doma, než se všechno vyšetří. Musel jsem vše vysvětlovat vedení školy, kolegům… Cítil jsem se ponížený, špinavý, bezmocný.
Vyšetřování se táhne. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Žijeme v neustálém stresu a strachu. Jana stojí při mně, ví, že je to lež, ale ten cejch podezření na mně ulpěl. Bojím se, že přijdu o práci, kterou miluji. Bojím se, co si o nás myslí okolí.
A aby toho nebylo málo, před pár dny nám volala Klára. Plakala. Prý mluvila s Aničkou. Ti lidé, ke kterým utekla, se o ni vůbec nestarají. Po škole je většinou sama doma, nebo ji hlídají cizí lidé, když oni jdou večer pryč. Je prý nešťastná, ale bojí se to přiznat.
Srdce nám krvácí. Chybí nám, i přes to všechno, co se stalo. Víme, že si zaslouží lepší život, než jaký teď má. Ale co můžeme dělat? Jsme v pasti. Obvinění visí ve vzduchu, OSPOD je opatrný, a my jen bezmocně přihlížíme, jak se naše snaha pomoci změnila v noční můru a jak dívka, kterou jsme milovali jako vlastní, možná znovu trpí. Co jsme udělali špatně? Kde se stala chyba? Tyhle otázky si pokládáme každý den a odpověď neznáme…
