Dívka, která odmítla zemřít: Useknuté ruce, betonová roura a neuvěřitelná síla Mary Vincent

Píše se září roku 1978. Kalifornie, země zaslíbená, kolébka snů a nekonečných dálnic, se koupala v horkém slunci babího léta. Byla to doba, kdy se vzduch ještě chvěl dozvuky éry hippies, kdy stopování nebylo vnímáno jako hazard se životem, ale jako symbol svobody, volnosti a mladistvého dobrodružství. Na krajnici Interstate 5, tepny, která protíná stát od mexických hranic až na sever, stála patnáctiletá dívka. Jmenovala se Mary Vincent. Měla na sobě džíny, tričko a v očích naději, že ji někdo sveze blíž k jejímu cíli – k dědečkovi do Berkeley.

Netušila, že modrou dodávku, která se k ní blíží, řídí muž, který se stane ztělesněním čistého zla. Netušila, že tento den se stane dělící čárou, která navždy rozetne její život na „předtím“ a „potom“. Na život s rukama a život bez nich.

Mary Bell Vincent se narodila v roce 1963 a vyrůstala v Las Vegas v Nevadě. Nebyla to obyčejná teenagerka, která by se zajímala jen o povrchní zábavu. Mary byla umělkyně. Od útlého věku projevovala talent pro tanec a výtvarné umění. Její duše byla citlivá, vnímavá a toužící po vyjádření. Ve třinácti letech dokonce tančila v rámci programu soutěže Miss Universe, což svědčí o jejím nadání a disciplíně.

Její rodinné zázemí však nebylo ideální. Rodiče se rozvedli a Mary, citlivě vnímající napětí doma, často hledala únik. V sedmdesátých letech bylo běžné, že mladí lidé utíkali z domova nebo cestovali stopem, aby našli sami sebe. Byla to součást dobového koloritu, jistá forma rebelie i hledání svobody. Mary nebyla výjimkou. Cítila se dospělejší, než ve skutečnosti byla, a věřila, že svět je místo plné příležitostí, nikoliv hrozeb.

V září 1978 se rozhodla odejít z Las Vegas. Jejím cílem byla Kalifornie. Chtěla navštívit svého dědečka v Berkeley a možná se ponořit do umělecké komunity v San Francisco Bay Area, která byla v té době magnetem pro kreativní duše. Byla to cesta za snem, cesta za lepším životem, cesta, kterou podnikla s nevinnou důvěrou v lidstvo.

Lawrence Singleton, narozený v roce 1927 v Tampě na Floridě, byl v té době padesátiletý muž. Pracoval jako námořník, což mu umožňovalo cestovat a žít životem, který nebyl vázán na jedno místo. Na první pohled nepůsobil nebezpečně. Byl to starší muž, trochu zanedbaný, s tváří ošlehanou větrem a alkoholem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se pod touto maskou skrývá sadistické monstrum.

Singleton měl za sebou historii drobných deliktů a problémů s alkoholem, ale jeho temné fantazie zůstávaly skryty před zraky veřejnosti. Toho dne projížděl po Interstate 5 ve své modré dodávce. Když uviděl u silnice stát mladou dívku, v jeho mysli se neaktivovala touha pomoci, ale temný plán. Zastavil.

Mary nastoupila. Byla unavená, zaprášená a vděčná za odvoz. Singleton se zpočátku choval přátelsky. Ptal se jí, kam jede, nabídl jí jídlo. Mary, ve své mladistvé naivitě, neviděla varovné signály. Byla to jen další jízda, další krok na cestě za dědečkem. Ale jak míle ubíhaly a krajina za okny se měnila v monotónní pustinu Central Valley, atmosféra v autě začala houstnout.

Singleton začal mít divné poznámky. Jeho pohledy byly čím dál tím vtíravější. Mary si začala uvědomovat, že něco není v pořádku. Když se blížili k městu Modesto, Singleton náhle sjel z dálnice. Mary se zeptala, co se děje. Odpověděl vyhýbavě. Zastavil na odlehlém místě, daleko od svědků, daleko od pomoci.

To, co následovalo, je noční můrou každého rodiče a každé ženy. Singleton odhodil masku přátelského řidiče. Zaútočil na Mary s brutalitou, která byla šokující. Udeřil ji do hlavy kladivem, čímž ji omráčil. Mary upadla do bezvědomí. Když se probrala, zjistila, že je svázaná a bezmocná. Noc se proměnila v peklo. Singleton ji opakovaně znásilňoval. Celou dobu jí vyhrožoval smrtí, pokud vydá jen hlásku. Mary, paralyzovaná strachem a bolestí, se snažila přežít. V tu chvíli ještě doufala, že když udělá, co po ní chce, nechá ji jít. Že si vezme, co chce, a vyhodí ji z auta.

Ale Singletonovy plány byly mnohem temnější. Nešlo mu jen o sexuální uspokojení. Šlo mu o absolutní moc, o kontrolu, o zničení lidské bytosti. Jeho sadismus nebyl impulsivní; byl chladný, kalkulovaný a děsivý.

Ráno, po hodinách mučení, Singleton vytáhl Mary z dodávky. Byla vyčerpaná, zraněná, psychicky na dně. Klečela v prachu a prosila o život. Prosila ho, aby ji pustil. Aby ji nechal jít domů. A tehdy Lawrence Singleton pronesl větu, která se stala symbolem jeho zvrácenosti. Podíval se na patnáctiletou dívku, kterou právě zničil, a s klidem se zeptal:
„Chceš na svobodu? Já tě osvobodím.“

Mary, v zoufalé naději, přikývla. Myslela si, že ji rozváže. Že ji pustí. Místo toho Singleton sáhl do své dodávky a vytáhl sekeru.

To, co se stalo v následujících vteřinách, se vzpírá lidskému chápání. Singleton přistoupil k Mary. Chytil ji za levou ruku. Rozmáchl se. Sekera dopadla. Usekl jí předloktí. Maryina reakce byla směsí šoku a agonie. „Vzal mou levou ruku a jednou máchnul. Začala jsem padat, pak máchnul znovu,“ vzpomínala později Mary u soudu i v dokumentech. Instinktivně se snažila bránit, chytit jeho ruku, ale uvědomila si, že už nemá čím. Krev stříkala do prachu. Bolest byla oslepující.

Ale Singleton neskončil. S metodickou přesností jí usekl i pravou ruku. Obě paže byly odděleny pod loktem. Singleton se na ni podíval a řekl: „Tak, teď jsi svobodná.“

Byla to ta nejkrutější forma „svobody“, jakou si lze představit. Svoboda od těla, svoboda od života. Singleton ji poté odvlekl k okraji útesu v kaňonu Del Puerto. Shodil ji dolů do rokle hluboké asi 9 metrů. Mary dopadla na dno, do vyschlého koryta, do betonové roury (propusti), která vedla pod dálnicí. Singleton nasedl do dodávky a odjel. Byl přesvědčený, že Mary zemře. Že vykrvácí během několika minut. Že její tělo sežerou kojoti a nikdo ji nikdy nenajde. Nechal ji tam nahou, bez rukou, umírající.

Mary ležela v betonové rouře. Byla sama. Ticho narušoval jen bzukot hmyzu a hukot občasného auta vysoko nad ní na dálnici. Krev jí tryskala z pahýlů paží. Z lékařského hlediska měla být mrtvá. Masivní tepenné krvácení z obou končetin obvykle vede k hypovolemickému šoku a smrti během velmi krátké doby. Ale Mary Vincent nezemřela. V její mysli se probudil primární, divoký instinkt. Hlas, který jí říkal: Nesmíš usnout. Pokud zavřeš oči, už je neotevřeš…

Musela zastavit krvácení. Ale jak, když nemáte ruce? Neměla čím stlačit tepny. Neměla oblečení, které by použila jako škrtidlo. Byla nahá a bezmocná. A tehdy udělala něco, co lékaři později označili za zázrak vynalézavosti a pudu sebezáchovy. Mary zabořila své krvácející pahýly do bláta a hlíny na dně roury.

Hlína, smíchaná s prachem a listím, vytvořila přirozenou zátku. Ucpala otevřené tepny. Zpomalila tok krve. Bylo to neuvěřitelně riskantní kvůli infekci, ale v tu chvíli to byla volba mezi jistou smrtí a šancí na přežití. Mary držela ruce v blátě, dokud krev nepřestala tryskat a začala jen prosakovat.

Když se krvácení zmírnilo, Mary věděla, že musí pryč. Nemohla zůstat v rouře. Nikdo by ji tam nenašel. Musela se dostat nahoru, na dálnici. Před ní se tyčil strmý sráz kaňonu. Bez rukou, bez možnosti se chytit kořenů nebo kamenů, musela Mary lézt. Používala kolena, bradu, ramena. Každý pohyb byl utrpením. Prach se jí lepil na zpocené tělo, rány pálily. Byla nahá, pokrytá krví a blátem. Lezla pomalu, centimetr po centimetru. Padala a znovu vstávala. Její vůle byla silnější než gravitace, silnější než bolest. Když se konečně vyškrábala na okraj silnice, byla vyčerpaná k smrti. Ale byla nahoře.

Byla noc. Mary stála na krajnici dálnice. Musela udržet ruce nahoře, nad úrovní srdce, aby snížila tlak krve a zabránila obnovení masivního krvácení. Šla. Kladla nohu před nohu. Ušla neuvěřitelných pět kilometrů (tři míle).

Představte si ten pohled. Nahá dívka, bez rukou, pokrytá krví a blátem, kráčí tmou podél dálnice. Vypadala jako přízrak.

Když se objevilo první auto, Mary doufala v záchranu. Vůz zpomalil. Řidič a spolujezdec se na ni podívali. Viděli tu hrůzu. Ale místo pomoci šlápli na plyn a ujeli. Možná ze strachu, možná z lhostejnosti. Pro Mary to mohl být moment, kdy to vzdá. Ale ona šla dál.

Nakonec zastavilo druhé auto. Byl to pár, muž a žena. Když uviděli Mary, okamžitě zastavili. Byli v šoku, ale neváhali. Žena ji přikryla dekou, snažila se ji uklidnit. Muž ji opatrně naložil do auta. Okamžitě ji odvezli do nejbližší nemocnice.

Lékaři v nemocnici nevěřili vlastním očím. Stav, v jakém Mary dorazila, byl neslučitelný se životem. Ale ona žila. Byla při vědomí. A co víc – dokázala mluvit. Dokázala policii říct, kdo jí to udělal.

Maryina výpověď byla klíčová. I přes trauma si pamatovala detaily. Popsala Singletona, jeho vzhled, jeho auto. Popsala místo činu. Policie okamžitě zahájila pátrání. Díky Maryině přesnému popisu byl Lawrence Singleton brzy vypátrán a zatčen. Ve svém domě se choval, jako by se nic nestalo. Ale důkazy byly nezvratné. Policie našla stopy v jeho dodávce. Singleton byl obviněn z únosu, znásilnění, pokusu o vraždu a ublížení na zdraví.

Soud s Lawrencem Singletonem se konal v roce 1979 a stal se jednou z nejsledovanějších událostí v Kalifornii. Veřejnost byla pobouřena brutalitou činu. Ale Singleton se nevzdal bez boje. Jeho obhajoba byla cynická a urážlivá. Singleton tvrdil, že Mary byla „zfetovaná prostitutka“, kterou nabral. Tvrdil, že si svá zranění způsobila sama, nebo že ji napadli jiní stopaři, které vzal do auta později. Snažil se z Mary udělat viníka, zpochybnit její morálku, její příčetnost. Byla to klasická strategie „obviňování oběti“ (victim blaming), dotažená do extrému.

Ale Mary Vincent byla připravena. Bylo jí teprve šestnáct let. Měla čerstvé jizvy na těle i na duši. Místo rukou měla protézy – v té době to byly jednoduché ocelové háky ovládané lanky na zádech. Když byla Mary vyzvána k svědectví, vstoupila do soudní síně se vztyčenou hlavou. Posadila se na lavici svědků a čelila muži, který ji chtěl zničit. Vyprávěla svůj příběh. Klidně, věcně, s mrazivou přesností.

Vrcholem procesu byl moment identifikace. Státní zástupce se zeptal, zda v soudní síni vidí muže, který ji napadl. Mary vstala. Přešla k místu, kde seděl Singleton. Zvedla své protézy. Ukázala na něj svými ocelovými háky a řekla:
„To je on. Lawrence Singleton. To on mi usekl ruce.“

V tu chvíli se v soudní síni zastavil čas. Byl to obraz, který se vryl do paměti všem přítomným. Dívka s háky ukazující na svého kata. Síla tohoto gesta byla ohromující. Singletonova obhajoba se zhroutila jako domeček z karet.

Porota neměla pochybnosti. Lawrence Singleton byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Soudce, který případu předsedal, byl viditelně otřesen. Ve své závěrečné řeči prohlásil:
„Kdybych měl tu moc, poslal bych ho do vězení na zbytek života. Bohužel, zákon mi to neumožňuje.“

A zde narážíme na tragédii kalifornského justičního systému konce 70. let. V té době platil systém tzv. „determinate sentencing“ (pevně stanovené tresty). Soudce neměl možnost uložit doživotí, pokud to zákon pro daný trestný čin výslovně neukládal (a pokus o vraždu v té době automatické doživotí neznamenal). Navíc tresty za jednotlivé činy se sčítaly specifickým, redukovaným způsobem. Lawrence Singleton byl odsouzen k maximálnímu možnému trestu: 14 let a 4 měsíce vězení.

Veřejnost byla v šoku. Čtrnáct let za dvě useknuté ruce, za znásilnění, za pokus o vraždu? To se zdálo jako výsměch. Ale to nebylo vše. Kalifornský vězeňský systém v té době umožňoval automatické snižování trestu za „dobré chování“. Vězeň mohl být propuštěn po polovině trestu, pokud ve vězení neporušoval řád. To znamenalo, že Singleton mohl být na svobodě už za sedm nebo osm let.

Zatímco Singleton seděl ve vězení a sbíral body za dobré chování, Mary se musela naučit žít. Bylo to, jako by se znovu narodila, ale do světa, který nebyl uzpůsoben pro člověka bez rukou. Každodenní úkony se staly bojem. Jak se najíst? Jak se obléknout? Jak si vyčistit zuby? Jak otevřít dveře? Mary, která byla vždy manuálně zručná a umělecky založená, to nesla těžce. Ale nevzdala se. Její kreativita se projevila i zde.

Protézy, které dostala, byly neohrabané a těžké. Mary, která se sama označovala za kutila, si je začala upravovat. Používala součástky, které našla doma nebo v garáži. Vzala pružiny ze starého hracího automatu, aby zlepšila úchop. Použila díly z rozbitého sterea a kola, aby zvýšila pohyblivost kloubů. Vytvořila si vlastní nástroje, které jí umožňovaly dělat věci po svém.

Začala znovu kreslit. Musela se naučit držet tužku a štětec v hácích. Její styl se změnil, stal se expresivnějším, silnějším. Umění se stalo její terapií. Kreslila postavy, které nazývala „ženské akční hrdinky“ – silné, nezlomné ženy, které překonávají překážky. Byla to projekce jí samotné.

Mary se také vdala a stala se matkou. Měla dva syny. Péče o děti bez rukou byla další obrovskou výzvou, ale Mary ji zvládla s láskou a odhodláním. Přebalovala, krmila, chovala své děti svými upravenými pažemi.

V roce 1987 se stalo to, čeho se všichni obávali. Lawrence Singleton si odpykal osm let ze svého trestu. Podle zákona musel být propuštěn na podmínku.

Zpráva o jeho propuštění vyvolala v Kalifornii hysterii. Nikdo ho nechtěl ve svém městě. Občané měst v okrese Contra Costa, kam měl být propuštěn, vyšli do ulic. Pořádali demonstrace, podepisovali petice. Starostové a místní politici se přidali na stranu občanů a žalovali stát, aby zabránili Singletonovu nastěhovat se do jejich obce.

Situace došla tak daleko, že Singletona odmítl přijmout jakýkoliv okres v Kalifornii. Odmítl ho i jeho domovský stát Florida a stát Nevada. Singleton se stal mužem bez domova. Úřady nakonec musely přistoupit k bezprecedentnímu kroku: umístily ho do obytného přívěsu na pozemku věznice San Quentin. Strávil tam rok své podmínky, chráněn před davem, který ho nenáviděl, ale zároveň stále pod dohledem.

Pro Mary to bylo období obnoveného traumatu. Věděla, že je na svobodě. Že si odseděl směšných osm let za to, že jí zničil život. Žila ve strachu. „Kdykoliv jsem slyšela jeho jméno, propadala jsem panice,“ přiznala později. Měla noční můry, že se vrátí, aby „dokončil práci“, jak jí údajně pošeptal po vynesení rozsudku v roce 1979.

Když Singletonovi v roce 1988 skončila podmínka, byl svobodným člověkem. Mohl jít kamkoliv. Okamžitě opustil Kalifornii, kde byl veřejným nepřítelem číslo jedna, a vrátil se do svého rodného města Tampa na Floridě. Tam se mu podařilo to, co v Kalifornii nebylo možné: zmizel. Změnil vizáž, žil v tichosti v dělnické čtvrti v domě po svých rodičích. Sousedé ho znali jako starého, trochu podivínského námořníka Larryho. Nevěděli o jeho minulosti.

Zde se ukazuje další fatální selhání systému. V té době neexistovaly propojené federální registry sexuálních delikventů, jak je známe dnes. Floridské zákony o „sexuálních predátorech“ byly teprve v plenkách a neumožňovaly policii aktivně varovat komunitu před zločinci, kteří spáchali činy v jiných státech před rokem 1995. Singleton se sice zaregistroval jako trestanec, ale to byla jen formalita na papíře.

Žil v Tampě téměř deset let. Během té doby byl několikrát zatčen za drobné krádeže v obchodech. Policie s ním měla kontakt, ale nikdo si nespojil tohoto starého zloděje s brutálním „šíleným řezníkem“ z Kalifornie. Byl to časovaná bomba, která tikala uprostřed nic netušící komunity.

V roce 1997 bylo Singletonovi 69 let. Mnozí by si mysleli, že v tomto věku už sexuální predátor ztrácí svou nebezpečnost. Že „vyhořel“. Ale Singletonův sadismus nebyl otázkou hormonů, ale hluboce zakořeněné nenávisti a potřeby ovládat. 19. února 1997 si Singleton pozval do svého domu jednatřicetiletou ženu jménem Roxanne Hayes. Roxanne byla matka tří dětí. Život se s ní nemazlil, živila se prostitucí, aby uživila svou rodinu. Byla zranitelná, stejně jako kdysi Mary. Pro Singletona byla dokonalou obětí.

Sousedé toho večera slyšeli křik. Paul Hitson, malíř, který pracoval na rekonstrukci Singletonova domu a znal ho, šel zkontrolovat, co se děje. Nahlédl oknem dovnitř. To, co uviděl, ho šokovalo. Singleton stál nad ženou ležící na gauči. Bodal do ní. Hitson viděl krev, slyšel „drtivé zvuky“ úderů. Okamžitě běžel zavolat policii.

Když policie dorazila, Singleton jim otevřel dveře. Byl pokrytý krví od hlavy až k patě. Když se ho policisté zeptali, co se stalo, s cynickým klidem odpověděl: „Řízl jsem se při holení.“.

Uvnitř domu našli policisté tělo Roxanne Hayes. Byla mrtvá. Utrpěla sedm bodných ran do hrudníku a břicha vykosťovacím nožem. Jedna z ran zasáhla srdce. Byla to brutální, násilná smrt. Singleton se později k činu přiznal, ale jeho verze byla opět plná lží. Tvrdil, že se pohádali o peníze za sexuální služby (údajně 20 dolarů), že na něj vytáhla nůž a on se jen bránil. Tvrdil, že si „nevšiml, že nůž zajíždí dovnitř a ven“ z jejího těla.

Soudní proces s Lawrencem Singletonem za vraždu Roxanne Hayes začal v roce 1998 na Floridě. Tentokrát už svět věděl, kdo Singleton je. Média byla plná srovnání s případem Mary Vincent. Titulky křičely: „Monstrum znovu udeřilo.“

Prokuratura se rozhodla povolat Mary Vincent jako klíčového svědka ve fázi rozhodování o trestu. Chtěli ukázat porotě, že Singleton není žádný chudák starý pán, který se bránil, ale sériový predátor, jehož brutalita se s věkem nezmenšila. Mary, nyní pětatřicetiletá žena, matka, umělkyně, souhlasila. Přiletěla ze státu Washington na Floridu. Bylo to pro ni nesmírně těžké. Musela znovu čelit muži, který jí vzal ruce a který ji dvacet let strašil ve snech.

Její svědectví bylo opět elektrizující. Popsala porotě, co jí Singleton udělal v roce 1978. Ukázala své protézy. Mluvila o Roxanne Hayes a o tom, jak systém selhal, když Singletona pustil na svobodu. „Někdy se stále cítím jako ta zmatená patnáctiletá holka uvězněná v těle pětatřicetileté matky dvou dětí,“ řekla Mary u soudu. „Nikdo by neměl projít tím, čím jsem prošla já, nebo čím budou muset projít děti Roxanne Hayes bez své matky.“

Singletonovo chování u soudu bylo přehlídkou narcismu a psychopatie. Ani tváří v tvář Mary, ani tváří v tvář rodině Roxanne Hayes neprojevil špetku lítosti. Naopak. Stylizoval se do role oběti. Stěžoval si, že je „obětí justičního systému“, že ho pronásledují kvůli jeho minulosti. Tvrdil, že společnost je proti němu zaujatá. „Jsem obětí toho a byl jsem obětí téměř odjakživa,“ prohlásil v jednom z rozhovorů či soudních výstupů. Jeho arogance byla bezbřehá.

Ale tentokrát mu to neprošlo. Porota viděla skrz jeho masku. Viděli krev Roxanne Hayes a prázdné rukávy Mary Vincent. Dne 14. dubna 1998 vynesl soudce rozsudek. Lawrence Singleton byl odsouzen k trestu smrti. Soudní síní proběhla vlna úlevy. Spravedlnost, která byla v roce 1979 slepá a bezzubá, konečně dopadla svou plnou vahou. Mary Vincent plakala. Ne ze smutku, ale z úlevy.

Singleton se popravy na elektrickém křesle nedočkal. Zemřel 28. prosince 2001 ve vězeňské nemocnici ve Starke na Floridě. Příčinou byla rakovina. Bylo mu 74 let.

Dnes žije Mary McGriff (používá příjmení svého manžela, ale veřejnost ji zná jako Mary Vincent) na Key Peninsula ve státě Washington. Je babičkou, stále kreslí, stále inspiruje. Nakupuje v místním obchodě, vaří, stará se o zahradu. Pro místní je to prostě Mary. Pro svět je to legenda.

Key Peninsula News: The Heart of a Survivor https://keypennews.org/stories/the-heart-of-a-survivor,6751

Blurred Bylines: Mary Vincent’s Survival Story https://blurredbylines.com/articles/mary-vincent-lawrence-singleton-attack-survival/

CBS News: Singleton Found Guilty of Murder https://www.cbsnews.com/news/singleton-found-guilty-of-murder/

The Spokesman-Review: Released rapist Singleton found guilty of murder https://www.spokesman.com/stories/1998/feb/21/released-rapist-singleton-found-guilty-of-murder/

Feminist Majority Foundation: Rape Victim Testifies in Assailant’s Murder Trial https://feminist.org/news/rape-victim-testifies-in-assailants-murder-trial/

FindLaw: Singleton v. State https://caselaw.findlaw.com/court/fl-supreme-court/1489214.html