Článek
Jsem Kristýna, je mi dvacet tři let a jako většina lidí v mém věku se snažím najít lásku, nebo alespoň někoho normálního, v minovém poli online seznamování. Po týdnech bezvýznamného psaní s různými podivíny jsem narazila na Romana (26). Vypadal skvěle – hezké fotky, vtipné popisky, a dokonce i naše konverzace byla chytrá a zábavná. Po pár dnech jsme se domluvili na rande. Cítila jsem opatrný optimismus. Možná je to konečně on.
Sešli jsme se v pátek večer v jednom příjemném baru v centru Prahy. První hodina byla naprosto dokonalá. Roman byl ještě šarmantnější než v chatu. Smáli jsme se, povídali si o práci, o cestování, o filmech. Měla jsem pocit, že jsme si okamžitě sedli. Byla tam jiskra, chemie. Už jsem si v hlavě malovala, jak se uvidíme znovu, jak by z toho mohlo být něco víc. A pak položil tu otázku.
Naklonil se ke mně přes stůl, ztišil hlas, jako by mi chtěl svěřit nějaké tajemství, a zeptal se: „Můžu se tě zeptat na něco osobního? Jen tak pro zajímavost… S kolika klukama jsi vlastně spala?“
V tu chvíli se ve mně něco zarazilo. Celá ta lehká a příjemná atmosféra byla pryč. Najednou jsem se cítila jako u výslechu. Jako by mě hodnotil. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám lhát, jestli mám říct nějaké „přijatelné“ číslo. Ale proč? Rozhodla jsem se být upřímná. Nejsem člověk, který se za svou minulost stydí.
„Asi s patnácti,“ odpověděla jsem klidně a dívala se mu přímo do očí.
Jeho reakce přišla okamžitě. Na tváři se mu objevil samolibý, pohrdavý úšklebek. Zasmál se, ale nebyl to milý smích. Bylo to zhodnocení. „Patnáct? Páni,“ protáhl. „Tak to jsi docela kurva, co?“
To slovo. Zůstalo viset ve vzduchu mezi námi jako jedovatý plyn. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Ale nebyl to stud. Byl to čistý, nefalšovaný vztek. Ten okouzlující muž, se kterým jsem si tu hodinu tak skvěle rozuměla, se přede mnou v jediné vteřině proměnil v arogantního, pokryteckého ubožáka. Mohla jsem se urazit. Mohla jsem se rozplakat. Mohla jsem mu vynadat. Ale místo toho jsem se rozhodla pro něco mnohem lepšího.
Zhluboka jsem se nadechla, upila vína a s tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopna, jsem se na něj podívala. „Zajímavá reakce,“ řekla jsem pomalu. „A co ty, Romane? Jaké je tvoje číslo?“
Chvíli byl zaskočený, ale pak se pyšně narovnal, jako by se chlubil sportovní trofejí. „Já? Hele, to se nedá spočítat. Přes padesát určitě. Možná k sedmdesáti,“ řekl hrdě.
Přikývla jsem, stále s tím klidným úsměvem. „Přes padesát? Páni,“ zopakovala jsem jeho vlastní slova a tón. Naklonila jsem se k němu ještě blíž a zašeptala: „Tak to jsi potom ty ten největší kurva tady, ne?“
Jeho obličej byl k nezaplacení. Zrudnul, pak zbledl, pak zase zrudnul. Otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Zjevně se snažil vymyslet nějakou odpověď, ale jeho mozek, zvyklý na jednoduché odsuzování žen, nedokázal zpracovat, že se jeho vlastní logika obrátila proti němu. Viděl, že prohrál. Že se chytil do vlastní pasti a udělal ze sebe před holkou, na kterou chtěl udělat dojem, naprostého idiota.
Beze slova vstal, hodil na stůl pár bankovek a bez rozloučení odkráčel z baru. Zůstala jsem tam sedět sama, dopila jsem své víno a poprvé za ten večer jsem se od srdce zasmála. Možná z toho nebude druhý rande, ale ta lekce z pokrytectví, kterou jsem mu uštědřila, za to rozhodně stála. A já vím, že jsem právě ušetřila spoustu času a slz.
