Článek
Jsem dvaatřicetiletá žena a dnes jsem se, jak se říká, „pochlapila“. A teď sedím doma na gauči, koukám na tmavou obrazovku telefonu a srdce mi buší jako o závod. V hlavě si přehrávám tu neuvěřitelně trapnou a zároveň vzrušující scénu, která se odehrála před hodinou. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Já, která jsem se před pár měsíci vymanila z dlouholetého, nudného vztahu, kde největší vzrušení bylo hádání se o to, kdo zapomněl koupit mléko, jsem udělala něco tak impulzivního. Ale popořadě.
Všechno to začalo před pár týdny. Pravidelné nákupy v našem místním supermarketu pro mě byly vždycky jen otravnou povinností. Tedy až do chvíle, než se za pultem v oddělení lahůdek objevil ON. Nový prodavač. Mladý, s jiskrou v oku, milým úsměvem a… těma rukama. Panebože, ty jeho paže. Konkrétně jeho tricepsy. Možná je to divné, ale ty dokonale vypracované svaly mě naprosto uhranuly. Vlnily se pokaždé, když krájel šunku nebo podával vlašský salát. Každá žena, která se aspoň trochu snaží cvičit, ví, jak neskutečně těžké je vypracovat si právě tricepsy. Bylo to umělecké dílo v pohybu.
Můj týdenní nákup najednou dostal nový smysl. Oddělení lahůdek se stalo mou nejoblíbenější zastávkou. Pozorovala jsem ho. Nebyl jen hezký. Byl milý na starší zákazníky, kteří si nemohli vybrat, trpělivě jim radil a usmíval se. Něco na něm bylo. Něco vřelého a skutečného. A tak ve mně začal hlodat červíček. Co kdybych…
Ten den jsem se odvážila k prvnímu, pro mě naprosto šílenému kroku. Stála jsem ve frontě a srdce mi bušilo, jako bych měla běžet maraton. V hlavě mi vířily myšlenky: „Je to blbost. Co si o mně pomyslí? Že jsem nějaká zoufalka? Ale co když…“ Když na mě přišla řada, zhluboka jsem se nadechla a místo obvyklého „deset deka šunky“ jsem ze sebe s bušícím srdcem dostala: „Promiňte, můžu mít divnou otázku? Jaké děláte cviky na triceps?“
Zrudnul jako rajče. Úplně se zajíkl, díval se na mě s vytřeštěnýma očima, ale pak se usmál. „Eh, no… hlavně kliky na bradlech a francouzské tlaky. Proč se ptáte?“ zeptal se a já cítila, jak se mi ulevilo. „Protože jsou… impozantní. Vypadá to na hodně práce,“ odpověděla jsem a cítila, jak se červenám taky. „To jo, něco to obnáší. Chodíte taky cvičit?“ navázal. „Snažím se, ale s takovými výsledky teda ne. Každopádně děkuju za tipy. A teď poprosím deset deka šunky.“ Celá ta interakce trvala minutu, ale já odcházela s pocitem, že jsem právě zdolala Mount Everest.
A tím se dostáváme k dnešku. Řekla jsem si, že život je příliš krátký na to, abych jen tak čekala. Odvaha z minula mi dodala sílu. Na malý ústřižek papíru jsem napsala své jméno, telefonní číslo a přikreslila malého, trochu roztřeseného smajlíka. V supermarketu jsem ho pak sledovala jako lvice na lovu. Kroužila jsem kolem regálů se sýry a předstírala hluboký zájem o složení jogurtů, zatímco jsem čekala, až obslouží všechny zákazníky před ním a bude u pultu sám.
Pak přišla moje chvíle. Se srdcem až v krku a zpocenýma rukama jsem přistoupila k pultu. Zase ten jeho milý úsměv. „Dobrý den, co to bude dnes?“ zeptal se. Místo objednávky jsem mu přes pult podala ten malý, složený papírek. Chvíli se na mě díval zmateně, ale pak ho vzal. Viděla jsem, jak ho pod pultem rozložil. Jeho oči přelétly text. A pak se to stalo. Na tváři se mu rozlil široký, upřímný úsměv. Podíval se na mě, v očích mu hrály malé ohníčky, a řekl: „Tak zase příště.“
Bylo to dobré znamení? Špatné? Nevím. Teď sedím doma, analyzuji každé jeho gesto, každé slovo. Okamžitě jsem napsala kamarádce: „Právě jsem dala své číslo klukovi z lahůdek.“ Její odpověď přišla obratem: „Ty jsi blázen! Ale držím palce!“
Čekám. Doufám, že se mi „pan Triceps“ ozve. Protože jestli ne, budu si asi muset najít nový obchod, kde kupovat šunku. Znovu se mu podívat do očí po takové akci, to bych asi nezvládla. Právě mi zabzučel telefon. Zpráva. Z neznámého čísla. Srdce se mi zastavilo.
