Článek
Minulý týden jsem v supermarketu řekla šestileté holčičce, ať jde do háje. Nahlas. Před jejími rodiči. Snažila se mi něco sebrat z ruky a já, místo abych ji ignorovala nebo slušně napomenula, jsem prostě vybuchla. V jedné vteřině se zhmotnila všechna ta nenávist, kterou v sobě dusím už roky. Z očí jejích rodičů na mě hleděl šok a znechucení. Utekla jsem z obchodu a celou cestu domů se třásla. Ne vzteky, ale hrůzou. Hrůzou ze sebe samé.
Říkejte mi monstrum, klidně. Já si tak totiž sama připadám. Píšu tohle, protože chci vědět, jak to napravit. Jak se zbavit té temnoty, kterou v sobě nosím. Pokaždé, když se podívám na dítě – ať už je mu osm let, nebo osm týdnů – zaplaví mě vlna vzteku. Fyzicky cítím touhu je chytit a někam s nimi hodit. Vím, že jsou to jen děti. Že jsou hloupé a naivní, protože jsou malé a teprve se učí. Ale můj mozek to odmítá přijmout. Vidím jejich usoplené nosy a křivé zuby s mezerami a místo dojetí, které cítí „normální“ lidé, cítím jen odpor.
Nejhorší jsou ty myšlenky. Ty vtíravé, ošklivé představy. Samozřejmě bych nikdy žádnému dítěti fyzicky neublížila. Ale ty obrazy v mé hlavě jsou tak živé a děsivé, že nenávidím sama sebe za to, že mě vůbec napadají. Nenávidím tu část své osobnosti.
A není to jen o vzhledu. Když vidím na internetu video, kde dítě sfoukne svíčky na dortu svému sourozenci, nebo když slyším ječícího spratka v obchodě, naplní mě taková fyzická zuřivost, že mám co dělat, abych do něčeho nepraštila. Ještě horší je, že když vidím dítě upadnout nebo se zranit, cítím uspokojení. Štěstí. A z toho je mi na zvracení. Nechci být taková.
Dokonce i když je dítě hodné a tiché, jen pohled na něj ve mně něco spustí. A nedej bože, aby bylo dítě hlavním hrdinou ve filmu nebo seriálu. To se na to raději ani nedívám, protože vím, že pokaždé, když promluví, mé srdce se naplní pohrdáním.
Jsem autistka, ale nemyslím si, že to s tím souvisí. Nechci na to svalovat vinu. Tohle je problém mé osobnosti, mého přístupu. A já to chci změnit. Ten incident v supermarketu byl poslední kapkou. Bylo to poprvé, kdy se ten vnitřní hlas, který v mé hlavě neustále křičí „Běž do háje, ty malý smrade“, dostal ven. A já jsem se vyděsila.
Uvědomila jsem si, že to sama nezvládnu. Že potřebuji pomoc. Nechci být člověkem, který v sobě nosí tolik nenávisti. Objednala jsem se na terapii. Nevím, jestli to pomůže, ale je to první krok. První krok k tomu, abych se jednoho dne snad mohla podívat na dítě a necítit nic než lhostejnost. Nebo, v nejdivočejším snu, možná i trochu té něhy, kterou cítí všichni ostatní.
