Článek
Píšu tento příběh z postele mé maminky. Pomáhá mi utřídit si myšlenky po události, která před týdnem otřásla mým životem a možná navždy zničila mé manželství. S manželem Davidem (30) jsme spolu tři roky, z toho rok jako manželé. Až do minulého týdne jsem si myslela, že náš vztah je v pořádku.
Všechno začalo banální hádkou o jeho telefon. Ztratil ho někde v bytě a já zrovna byla ve sprše. Když jsem vyšla z koupelny, v bytě panoval chaos. David pobíhal z místnosti do místnosti a vztekle kopal do věcí. „Kam jsi ho dala? Nevidělas ho?“ křičel na mě obviňujícím tónem.
Řekla jsem mu, že jsem se ho ani nedotkla a že se potřebuji obléct. Jenže on stál ve dveřích do ložnice a prohledával prostor za nimi, takže jsem nemohla projít. „Haló, mohl by ses prosím pohnout?“ řekla jsem možná trochu podrážděně.
Můj tón se mu zjevně nelíbil. Otočil se a hrubě mě strčil zpátky do pokoje. Byla jsem v šoku. „Uklidni se, prosím tě. Pomůžu ti ho hledat, ale nejdřív se musím obléct,“ snažila jsem se deeskalovat situaci. „Tak si pohni,“ odsekl. To už jsem nevydržela. „Nebudu si pospíchat! Není to moje chyba, že jsi ho ztratil!“ vyštěkla jsem.
A pak to přišlo. David se otočil a hřbetem ruky mě udeřil přes pusu. Nebyla to velká rána, ani to moc nebolelo. Ale ten pocit ponížení a šoku byl ohromující. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.
On se na mě podíval s naprostým klidem a řekl: „To bylo jen takové varování. Za tu tvoji drzost.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Neřekla jsem ani slovo. Prostě jsem se oblékla, vzala si kabelku, klíče a odešla. Zavolala jsem mamince a odjela k ní. Od té doby jsem tady.
Druhý den mě můj bratr odvezl k nám domů, abych si sbalila pár věcí. David tam byl. S nechápavým výrazem se mě zeptal, jestli je tohle všechno „opravdu nutné“. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Ano, je. Zvlášť když týráš svou ženu.“
To slovo – týrání – ho zasáhlo jako blesk. Jeho tvář zrudla vzteky. Začal na mě křičet, jak se opovažuji něco takového říkat. Že mu můžu zničit kariéru, když to slovo použiju. Že vím, že mi vlastně ani neublížil.
Ano, vím, že ta rána nebyla silná. Ale tak se cítím. Týraná. Ponížená. Zrazená. Od té doby mi poslal několik zpráv, ve kterých mi vyhrožuje rozvodem, pokud to slovo ještě jednou použiju nebo se o tom zmíním někomu „důležitému“. Jeho hlavní starostí není to, že mě uhodil. Jeho hlavní starostí je jeho kariéra a jeho pověst.
A já tu teď ležím a přemýšlím. Jsem opravdu ta špatná, když nazývám věci pravými jmény? Mám mlčet, abych chránila jeho kariéru, i když on nechránil mě? Ten jeho „varovný pohlavek“ byl skutečně varováním. Varováním, že muž, kterého jsem si vzala, není tím, za koho jsem ho považovala. A že láska by nikdy neměla bolet, ani jen tak trochu.
