Článek
S manželem Adamem jsme svoji čtyři roky. Před dvěma lety jsem ale v jeho telefonu našla sérii zpráv s jeho kolegyní Hanou, které si za mými zády psali několik měsíců. V té době ještě nebyly nijak usvědčující. Jasně z nich ale vyplývalo přátelství, které se mohlo vyvinout v něco víc. Řekla jsem Adamovi, že mi to vadí – ne to přátelství, ale to, že mi o něm neřekl. Kdyby o nic nešlo, proč by to tajil? Ujistil mě, že jediný důvod, proč mi to neřekl, byl ten, že věděl, že budu reagovat přehnaně. Řekl, že Hana je vdaná a že jsou jen kamarádi z práce.
Požádala jsem ho, aby omezil kontakt s ní a byl ke mně otevřenější. Dál se přátelili. Čas od času, když mi vyprávěl příběhy z práce a její jméno se tam objevovalo znovu a znovu, jsem mu připomněla, že mi jejich přátelství vadí. Vždycky to ale smetl ze stolu a ujistil mě, že přeháním.
A pak, před třemi měsíci, jsem se vrátila z práce a on mi řekl, že k ní něco cítí. Nebyl to pro mě velký šok. Řekl, že Hana se rozvádí se svým manželem Josefem a že mu řekla pár věcí, které ho přiměly přemýšlet o jejich vztahu. Věci jako: „Myslíš, že jsme si příliš blízcí?“ nebo „Kéž bych tě potkala dřív než svého manžela.“ a „Vždycky jsi mi připadal přitažlivý.“
Uvědomil si prý, že mu na ní záleží, ale chtěl mi to říct, protože to přede mnou nechtěl dál tajit. Ujišťoval mě, že mezi nimi nikdy k ničemu fyzickému nedošlo, a vzlykal, jak si zasloužím něco lepšího, že samozřejmě chce být se mnou a tak dále. Naivně jsem řekla, že na tom zkusíme pracovat. To vydrželo celé tři týdny. Během druhého týdne se Adam úplně zhroutil a zpochybňoval všechno. Napsala jsem Haně dopis, který jsem dala Adamovi, aby jí ho předal (jinak jsem se k ní nemohla dostat), ve kterém jsem vyjádřila, že jsem skutečná osoba, které oba ublížili. Napsala jsem, že jsem zvažovala říct to jejímu manželovi, ale držela jsem se zpátky, protože jsem nevěděla, jestli bych ji tím nevystavila nebezpečí. Adam mi řekl, že se bála, abych to jejímu manželovi neřekla, protože neví, co by udělal. Odpověděla jsem, že by se bát měla.
Uplynul nějaký čas a já jsem zjistila, že si s ní stále píše. Řekl, že s ní nechce přestat mluvit. Řekla jsem mu, že si myslím, že by měl na víkend odjet. Odjel ke svým rodičům. Zrovna v tu dobu se přes náš dům přehnala silná bouře. Pamatuji si, jak jsem byla zavřená v prádelně se dvěma psy a dvěma kočkami, vyděšená k smrti. Samozřejmě jsme si s Adamem psali. Sledoval prý počasí a doufal, že jsme v bezpečí.
Druhý den ráno se vrátil domů, než jel do práce. Zatímco byl venku se psy, podívala jsem se mu do telefonu (ano, vím, že to bylo špatné). Zjistila jsem, že si předchozí noc psal i s Hanou. Jejich konverzace zahrnovala její zprávy o tom, jak je roztomilý, a ptala se ho, co by dělali na svém prvním rande. Odpověděl jí několika návrhy na aktivity. Byla nadšená. Bla, bla, bla. Když jsem našla ty zprávy, srdce mi kleslo až do žaludku. Vrátil se dovnitř a já mu řekla, že chci rozvod. Řekla jsem mu, co jsem viděla, a že ztratil veškerou rozhodovací pravomoc v našem vztahu. Teď už je to na mně.
A tady si nejsem jistá, jestli jsem ten padouch já. Šla jsem do práce a začala jsem ručně sepisovat několik zpráv. Poslala jsem jeho rodičům textovku, ve které jsem je informovala o tom, co dělal pod jejich střechou. Jeho bratrovi jsem poslala zprávu, že Adam možná bude potřebovat místo k přespání. Josefovi, manželovi Hany, jsem poslala email, ve kterém jsem ho informovala o jejich emocionálním románku s tolika detaily, na kolik jsem si vzpomněla, a řekla jsem mu, že pokud zjistím, že Haně v důsledku mé zprávy jakkoli ublížil, osobně ho nahlásím. Poté jsem poslala dlouhý email Haně na její pracovní email, ve kterém jsem popsala svou bolest, informovala ji, že až do tohoto rána mi Adam stále tvrdil, že půjde do párové poradny, čímž vodil za nos i ji, a sdělila jsem jí, že jsem kontaktovala jejího manžela (zkopírovala a vložila jsem do emailu pro ni i svou zprávu pro něj), a že od ní už nechci nikdy nic slyšet.
Adam naprosto šílel. Řekl, že ohrožuji lidem práci (napsala jsem Haně na pracovní email, ale když dělala to, co dělala, v pracovní době, proč se stydí, když je to napsané černé na bílém?), že všechno ničím, jak jsem mohla? atd. Zavolala mi jeho máma a nadávala mi, že pokud se jejímu synovi něco stane, bude to na mně. Řekla, že s tím budu muset žít. Já jsem se jí jen omluvila, že jsem ji rozrušila, a zablokovala jsem její číslo. Ani jsem při tom nezvýšila hlas.
Cítila jsem, že tím, že Josefovi pohrozím, odradím jakékoli potenciální násilí. Také jsem si myslela, že zahrnutí toho, co jsem mu poslala, do mé zprávy pro ni, byla zdvořilost, abych ji připravila na cokoli, co by mohl udělat. Tři ze čtyř lidí v této situaci si byli dobře vědomi nevhodného chování a Josef tam jen tak visel a doufal v usmíření. Je pro mě těžké uvěřit tomu, co řekla Adamova máma, ale jsem ten padouch, že jsem napsala manželovi milenky mého manžela?
