Článek
Před pár lety jsem nastoupil do své současné práce jako systémový inženýr. Dohoda s personalisty i ředitelem byla jasná – budu pracovat převážně z domova. Součástí mé práce je ale i podpora datových center na místě. Dvě z nich mám naštěstí kousek autem, a tak mi to nevadilo. Dlouhé měsíce se nic nedělo, ale postupem času přibývalo i práce v „terénu“. Pořád to ale bylo v pohodě.
Zlom přišel loni v říjnu. Kvůli novým požadavkům klienta se musely znovu zavést každodenní kontroly našich serveroven. Práci si rozdělily všechny týmy a na mě padlo „šťastné“ pondělí. Můj hlavní kolega to měl přes hodinu cesty, protože mu zrovna nejezdil vlak. Já jsem se tam s rychlíkem a autobusem dostal taky zhruba za hodinu a půl. Na schůzce nám tehdy náš šéf, pan Novák, slavnostně oznámil: „Nemusíte zůstávat v kanceláři celý den. Je to schváleno ředitelem. Můžete přijet, udělat kontroly a odejít, kdy chcete.“ Skvělé! Takže jsem každé pondělí ráno nasedl na vlak, cestou pracoval, v kanceláři udělal, co bylo potřeba, a jel zase domů. Takhle to fungovalo víc než rok.
Jenže před pár měsíci přišla změna. Pan Novák se rozhodl, že když už do kanceláře přijedeme, musíme tam zůstat až do konce pracovní doby. A ani neměl tu odvahu nám to říct sám! Musel nám to oznámit vedoucí našeho týmu, Petr, který si o tom taky myslel své a považoval to za naprostou hloupost. Proč ta změna? Nikdo neví. Pro mě to ale znamenalo obrovskou ztrátu času. Dojíždět tři hodiny jen proto, abych hodinu něco udělal a pak pět hodin seděl u stolu, který mám i doma? To mi přišlo absurdní.
Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak mi to došlo! Pokud tam mám zůstat „po zbytek dne“, tak tam přece nemusím být od rána! Můžu přijet později odpoledne, udělat svou práci a pak se s koncem pracovní doby prostě odhlásit a odejít! A tak jsem to začal dělat.
Každé pondělí teď vyrážím z domova vlakem ve 12:30. Do kanceláře dorazím kolem druhé odpoledne. Udělám kontroly serverovny, vyřídím, co je potřeba, a přesně v 16:00 se odhlašuju a mažu na vlak domů. V kanceláři tak strávím jen dvě hodiny, ale pravidlo dodržuju – jsem tam „po zbytek dne“.
Nedávno mi jedno odpoledne volal pan Novák. Zrovna jsem seděl ve vlaku. „Vy jste dnes začal později?“ zeptal se s mírně vyčítavým tónem. „Ne, pane vedoucí,“ odpověděl jsem klidně, „jen jedu do kanceláře na ty pondělní kontroly, jako každý týden.“ V telefonu nastalo ticho. Věděl, že proti tomu nemůže nic namítat. Technicky vzato jeho hloupé nařízení plním do puntíku. Když jsem to pak vyprávěl Petrovi, smál se, až se za břicho popadal. Někdy prostě musíte na hloupá pravidla reagovat chytře!
