Článek
Existují dva tábory rodičů. A nic mezi tím. Jedni z vás mi budou psát „to je toho“, já jsem cestou ze školky vyzvedl mladšího sourozence v jeslích, stavili jsme se domů pro síťovku, skočili nakoupit a k večeři namazali chleba sádlem rodičům budujícím socialismus. Nebo první republiku. Pak tu máme druhý tábor. Ti se budou křižovat a ptát se mě, co jsem to za matku, protože oni budou své dítě vozit ke dveřím školy až do maturity. Samozřejmě v protisměrné autosedačce.
Časy se mění
Ať už je to dobře, nebo blbě, ať se nám to líbí, nebo ne, není tak úplně běžné, aby mladší děti v dnešní době docházely do školy a na kroužky samy, aspoň tedy u nás ve velkoměstě ne. Rodič = taxikář. Pochopitelně. Rodiče přece nechtějí dítě poslat do náruče pouličních gangů nebo prapodivných existencí. Navíc jezdí tolik aut a všude se motá plno lidí. Větší nebezpečí číhalo snad už jen na Karkulku v lese po cestě k babičce než na školní dítě o půl osmé ráno na přechodech plných policajtů.
Proti proudu
Zatím teda žádní velcí ranaři nejsme, koupili jsme dceři hodinky (volací s GPSkou), v dobré a trochu naivní víře i měsíčník a trénujeme. Učím ji přecházet přechody zcela samostatně a necháváme ji chodit samotnou z hudebky. Ale i na tu bídu jsme téměř paranormálním jevem.
„Holčičko, kam jdeš?!“
Třeba ta cesta bez doprovodu. Dcera vyjde ze dveří ZUŠky a zavolá mi z hodinek. A já pak ze zahrady vyhlížím, jak si to ťapká po chodníku podél hlavní cesty k domovu. Nicméně dnes se po cestě zdržela.
Paní: Holčičko, kam jdeš? Kde bydlíš?
Dcera: Támhle.
Paní: A to chodíš takhle sama? To jdeš odkud, ze školky?
Dcera: Ne. Já jdu z klavíru.
Paní: Ale tam je cesta. (Tím paní myslela přechod se semaforem.)
Dcera: (mlčí, co by taky na to měla říct, není slepá)
Paní: A to se o tebe maminka nebojí?
Dcera: Ne.
Moje dítě rozhovor ustálo, koneckonců paní to myslela dobře, já jí to za zlé nemám, ale doma se mi dcerka rozbrečela. Není zvyklá, že ji zastavují cizí lidé a trochu ji celý ten strach od neznámého člověka na ulici vyděsil. Ujistila jsem ji, že jsme na ni pyšní, nicméně se musí připravit na to, že se situace bude opakovat. Že lidé dneska nejsou zvyklí vídat malé děti samotné a že mají zájem a myslí to dobře. A zvyknout si budu muset i já. Že jsme rodiče, kteří se „nezajímají“, kteří se „nestarají“ a kteří se nebojí.
V družině až do puberty
Často je to jen o úhlu pohledu. Každý míváme pocit, že jsme ti rodiče, kteří vychovávají správně. Kteří berou v potaz všechny situace, všechna rizika a že naše rozhodnutí jsou ta jediná správná. Ale v botách druhých lidí jsme nikdy nestáli, že. Já třeba nikdy nechápala, proč devítileté, desetileté děti zůstávají v družině. To se o ně rodiče tak bojí? Proč je prostě nenechají jít hned po škole domů, přece nezabloudí. Jenže od té doby, co mám dítě v družině, mi to došlo. Ne že bych se za rok, dva bála dceru pustit domů samotnou, ale budu radši, aby si hrála s ostatními dětmi v družině a chodila tam na kroužky, než aby jen seděla sama doma, v případech jiných rodin navíc před televizí nebo na mobilu.
Svoboda! A tolerance
Proto hlasuju pro svobodu. A toleranci. Neposuzovat se navzájem. Protože tak, jak lidé mají tendence dívat se na naši trochu sparťanskou, krkavčí výchovu skrz prsty, i já se často neuhlídám a soudím rodiče, kteří dle mého názoru zapomněli ustřihnout pupeční šňůru. Ale k čemu to všechno. Každý si hleďme do svého talíře a děti se snažme vést dle nejlepšího vědomí a svědomí.
Jo a koho zaujaly ty hodinky místo mobilu, o tom napíšu někdy příště.
