Článek
Jak odrovnat učitelku? Coca-Colou!
„Paní učitelko, já mám koblížek.“
„Mmm.“
„Paní učitelko, já mám donut.“
„Mmm.“
„Paní učitelko, já mám dneska Coca-Colu.“
CO ŽE? Coca-Colu? Mé vnitřní já křičelo: „Pro pána krále, jak tohle někdo může tomu dítěti a taky mně jako učiteli udělat?! Kam se ten svět řítí?“ Už jsem viděla, jak kvalitně se dotyčný chlapeček bude během následujících hodin soustředit. Avšak mé vnější (profesionální) já se mírně konsternovaně usmálo a trochu posekaně proneslo: „Vážně? No. To. Je. Opravdu. Skvělé.“ Potom jsem samozřejmě opět uskutečnila mini přednášku v pozitivním duchu na téma svačiny, sice je to tak trochu házení hrachu na stěnu, ale když už nemají rozum rodiče, třeba něco zasejeme aspoň do těch dětí. Musím ty svačiny zmínit na třídních schůzkách, i když kdo je učitel, aby kecal rodině do životosprávy, že.
Cukr sem, cukr tam, pozornosti sbohem dám.
Jo, cukry, cukry, cukry. A my se potom divíme, že děti neposedí a neposedí. Že nohy, ruce a pusy jim jednou, ale mozky jaksi ne. Že po šíleném přebytku energie, která se nedá investovat nějak rozumně, přijde útlum, kdy se jim chce spát. Že doba pozornosti se snižuje až někam za hranu schopnosti se něco naučit. Když k tomu přidám ještě to, že u většiny dětí je nejoblíbenější činností hraní her na tabletu a 75 % třídy se chce stát youtubery, ztrácím trochu iluze o budoucí generaci.
Děti, kdo má dneska k pití vodu?
Po miniinfarktu, který jsem prodělala, když jsem sledovala, jak do sebe dotyčný chlapec nalil půl litru kofeinu, jsem se pustila na tenký led a odvážila se zeptat, které dítě má ve své nádherné láhvi vodu. Asi jsem byla naivní, ale doufala jsem, že aspoň jedno. Aspoň jedno dítě! Ne. Ani jedno. Ti, co si přinesli vodu se šťávou, z toho nakonec dle svých úvah vyšli úplně vítězně. Slepý mezi jednookými králem fakt.
Zuby jako perličky? No…
Už vůbec se nebudu vyjadřovat ke stavu chrupu některých žáčků, protože na to by slova nestačila. Aktuální situace v dutině ústní jistých dětí se prostě musí navnímat. Ideálně všemi smysly. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. Kdo nezažil, nepochopí.
Nic není černobílé
Teda kromě těch zubů. K věci. Já vím, že to tak není všude. Já vím. Stačí zajít na facebook do té skupiny o svačinách do školy, už jsem o tom jednou psala. Ale to je prostě jenom určitá sociální bublina a i když spoustu lidí najíždí na zdravé stravování a vede k němu i děti, pořád asi bude převažovat cukrfull namísto cukrfree. Protože když jsem byla na třídních schůzkách u dcery, která chodí do 2. třídy, pan učitel nás upozornil, ať dětem nedáváme do školy s sebou energetické drinky. Hm. AI máme, ale selský rozum nás opouští.
