Článek
Život je život. Jednou jsi dole jednou nahoře. Zatímco kolegové v práci mi v tento osudný den šaty chválili (a těhotenství vzhledem k nedávno podepsané smlouvě nepředpokládali), paní prodavačka v papírnictví se toho nezalekla.
Zatímco jsem platila fixy na mazací tabulku pro dceru, zadívala se na mé břicho nafouklé nikoliv přítomností dítěte, leč (právě naopak) probíhajícím jevem dokazujícím jeho nepřítomnost, a nevinně se zeptala: „A bude vás víc, nebo se vám jen tak dobře daří?“ Otázka přišla jako blesk z čistého nebe, zatímco jsem se věnovala činnosti, kterou běžně neprovozuju (lovila jsem drobné, ano jsem spíše typ člověka platícího kartou), takže jsem vteřinku čučela jak tele na nové vrata, ale naštěstí mi poměrně brzy docvaklo, co tím paní prodavačka vlastně myslela.
„Prosím? Aha, jasně. Ne ne, nebude nás víc. To se mi jen tak dobře daří.“ Následovaly oboustranné úsměvy, haha, to je ale vtipné, jak jsem tlustá. Ani jsem se neurazila. Zvykla jsem si. Po třetím dítěti jsem totiž schytala více komplimentů této ráže, takže mě jen tak někdo z koně neshodí.
Není nad falešně těhotenský kompliment
„Hani, ty jsi zase těhotná? Ne? Aha, no víš, v té sukni tak vypadáš.“ Jo, vyrodila jsem tři děti během čtyř let, moje děloha se odmítala smrštit na velikost čehokoli menšího než je meloun a moje diastáza se rozpínala asi stejně tak rychle jako vesmír. Prostě vypadala jsem těhotná, i kdybych si na sebe vzala stan.
„Paní učitelko, vy čekáte miminko? Ne? Tak proč máte takové břicho?“ Abych tě mohla lépe sníst by v tomhle případě asi sedělo.
„Mami? Proč vypadáš jako těhotná, když nejsi?“ Viz můj článek o tom, jak vlastní děti dovedou potěšit.
Když jsme vylezly z obchodu, zeptala jsem se dcery, jestli pochopila, o čem jsme mluvily. Nepochopila. Tak jsem jí to vysvětlila a zasmály jsme se. No. Určitě to nebylo poprvé, a i když si nerada prorokuju takovéhle řeči, tak dost možná ani naposled.
Šaty dělaj člověka
Teď jen nevím, jestli ty svoje „těhotenské šaty“ můžu nosit. Jsou to asi nejvíce schizofrenní šaty, které mám. Na jednu stranu získaly už spoustu komplimentů, na druhou stranu i několik faux paux poznámek. Jednou jsem je měla na sobě a známá mi řekla: „A ty jsi měla vždycky takhle velké prsa?“ Tehdy jsem kojila svoje třetí dítě, mým prsům prakticky nestačila abeceda, takže vždycky asi ne, ale od té doby, co mě doktoři oslovují maminko a né paní Bordovská, vlastně určitě ano.
Mnicha dělá kutna, krunýř rytíře a matku břicho. Ne, já vím. Kdybych byla co k čemu, tak zhubnu a lidi se mě začnou ptát, jestli nemám anorexii. Nebude vás o jednoho míň? Ha ha, ok, to je trochu černý humor. Nu, ženu má být zač chytnout a do matky se musí uplakané děťátko být schopno zabořit. A když mám děti tři, potřebuju ty faldy aspoň tři, takže dobrý, všecko je tak, jak má být, a Země se točí dál.
