Článek
Málo léků, méně nemocí, menší halo. Toť mé dětství.
Vyrostla jsem v rodině, kde léků bylo poskrovnu. Paralen, Smecta a Kinedryl (nebýt mě, tak ani ten Kinderyl nemáme, ale nikdo nechce čistit pozvracené auto, že). Jo a framykoin. Výlety mých rodičů k doktorům bych mohla na prstech jedné ruky spočítat. Abyste na ně zpětně nepodali žalobu, tak já k dětské doktorce chodila. Nicméně stejně jsem měla téměř vždycky zánět nosohltanu a od té doby, co se paní doktorka zaprodala Preventanu, tak mi ho ordinovala při každé příležitosti. Máš angínu? To bude dobrý, zobej Preventan. Podle mě má dnes ta dáma sto let a na dveřích své luxusní vily velký svítící banner Preventan. No. Jakmile jsem byla starší, tak pokud jsem neležela v horečkách, vyrazila jsem do školy, protože komu by se chtělo opisovat si učivo od spolužáků. Raději to těch pár hodin přetrpím. A všimla jsem si, že většina mé generace to měla stejně. Ani ve snu mě nenapadlo, že někoho nakazím. Že mám zůstat doma ne kvůli svému zdravotnímu stavu, ale hlavně z ohleduplnosti k ostatním. Prostě byla jiná doba (a to nejsem žádný pamětník). Imunnější bych řekla.
Dnes? Zákaz volného pohybu usmrkanců
STŘIH. Klapka. Uběhne 10 let a já jsem matka. Tří dětí. Takže si dovedete představit, jak pěkně viry a bakterie cestují z jednoho člena rodiny na druhého. A já se dozvídám, že moje děti jsou nebezpečným zdrojem nákazy. Že s zakašláním a soplíkem nás nikdo nechce. Že do školky se byť jen s podezřením na předrýmu nesmí ani vkročit. A hlavně, hlavně po nemoci je třeba se držet zpátky. Protože obyčejná rýma dokáže dítě natolik oslabit, že hned na klice od školky chytne další smrtnonosný bacil, který jeho a celou rodinu vyřadí z provozu na další měsíc. Přitom by se to celé mohlo pojmout dle holandsko-belgicko-britského receptu. Promořit a děckám prostě násilně odolnost vybudovat. Usoplené dítě vnímat jako požehnání, jako budovatele imunity, tedy zdraví. S imunitou na věčné časy a nikdy jinak. Usoplenci všech rodin spojte se. Nebo? Ani bacil nazmar. (Čerpám od nejlepších heslotvůrců .) Ale to nám tady nehrozí.
Klid na lůžku a dva týdny doma, ať se děje cokoliv
Ač bych měla být při třech dětech odborník, mám v dětských onemocněních bordel. Třeba v takové páté, šesté, sedmé nemoci. Pořád musím serfovat, kterému onemocnění ta moje sluníčka propadla tentokrát. Nicméně posledně mé dítě nejspíš prodělalo sedmou nemoc. Kdo ví, k doktorům už nechodím, pokud nemusím. Ani ne proto, že by děťátko v čekárně chytlo nějaký další šílený „moribundus“, což je ostatně argument poloviny matek, ale spíš proto, že se mi prostě nechce. To už tak vznosně mateřsky nezní, asi se s tou cenou Matky roku budu skutečně muset rozloučit. Tedy možná sedmou nemoc mělo, možná ne. Podstatné je, že český internet, tedy některé české matky a někteří čeští doktoři, radil klid na lůžku. Klid na lůžku při zvýšené teplotě a pár pupíncích u čtyřletého dítěte. A to bych měla zařídit jak? Rozdrtit mu prášky na spaní do čaje a přivázat ho k posteli? A pak samozřejmě do konce příštího školního roku neposílat do školky. A ideálně ještě i několik let potom, protože chudinka děťátko je oslabené, někdo na něj prskne a hned bude zase na hromadě.
Pošilhávám po „divokém“ západu
Takže jsem raději zabrousila na zahraniční weby, což se mi mnohokrát osvědčilo. A s tou minimálně desetidenní karanténou to tak horké nebude. A s klidem na lůžku samozřejmě taky ne. Díky. No… takhle „po anglicku“ to asi budu dělat už vždycky. Nevím, čím to je, ale západ je mnohem méně hypochondrický. To mi připomíná příhodu z Belgie.
V Belgii jsem byla za hypochondra
Dcera měla tehdy rok, šílené teploty a fakt nechutný kašel. Bylo to mé první dítě a já jsem byla vyklepaná. Vydala jsem se do lékárny a neponechala nic náhodě. Lékárník sice hovořil anglicky, ale já pro jistotu nachystala i francouzský překladač, abychom se pochopili. A začala jsem se dožadovat sirupu proti kašli pro roční dítě. Lékárník se na mě díval jako na hypochondra nejvyššího stupně a sdělil mi, že mám dceři podat maximálně „belgický Nurofen“ a že žádné sirupy proti kašli pro tak malé děti u nich nevedou. Snažila jsem se ho přesvědčit, že nejsem blázen a že mi jistě něco prodá, leč marně. Co naplat. Česká lékárna byla 800 km daleko, takže jsem se musela bez sirupu proti kašli obejít. Dcera přežila.
Nebudu se rouhat, zdravotnictví máme na super úrovni, ale ty kašlíky a rýmečky a pupínky a teplotky bychom jako národ mohli řešit o malinko, malilinko méně. Možná bychom byli zdravější. Kdo ví.
