Článek
Prasátko Peppa. To růžové stvoření uchvátilo naše dítě, které se ještě neumělo ani samo najíst, natolik, že cokoliv jiného (kromě prsa) pro něj přestalo existovat. Prakticky se nám synek sekl ve vývoji. Peppa se mu stala vším a vyžadoval ji v jakékoliv náladě. Pokud jsme Peppu nezapli, spustil. Tak jako to dovedou jen svéhlavá batolata, která sice neumí vykoktat ani svoje jméno, zato naprosto přesně vědí, kde schováváte ovladač.
Obrazovka nám vládnout nebude!
Přece svoje dítě neobětujeme na oltář televizi a vlastního klidu. Nastaly nové časy. Televize přestala ze dne na den pro naše děti existovat. Televize prostě není a nebude. Tak nějak jsme totiž vytušili, že částečná odvykačka by v té malé hlavě s ještě nesrostlou fontanelou nadělala ještě větší nepořádek, takže jsme se rozhodli pro úplný detox.
Detoxikace. Jak to šlo?
Nu. Až se jednou budu ucházet o místo v drogově odvykacím centru, mohu říct, že už jsem, co se abstinenčních příznaků týče, viděla všechno. Pár dní bylo krušných, krušných, krušných. ALE! Pak to přešlo. A náš milovaný chlapeček opět získal jiskru do oka. Začal se více smát, zajímat, angažovat, a hlavně začal tvořit. A neskončil až dodnes. Je tomu více než 4 roky.
Bez obrazovek šťastně až do smrti?
Domácnost nevedeme striktně screen free, ale nejsme od toho daleko. Mobily a tablety nula nula nic, televize jednou týdně v neděli odpoledne na pohádky. O Vánocích a při mimořádných událostech (MS v hokeji například) povolujeme uzdu o kapku víc. Budeme amišsky fungovat navždy? To těžko. Nehodlám děti mučit psaním referátů z papírových encyklopedií, ani neplánujeme zavést pevnou linku, ale dokud to jde, chceme dát obrazovkám co nejméně prostoru.
To zní jako pohádka že? Happy end, šťastné, tvořivé, zdárně se rozvíjející děti, které nekonzumují odpad, který nabízí filmový průmysl. Přesně tak to je. Dítě je za vodou, udělali jsme pro něj to nejlepší. A co rodič?
Za screen free se platí
Rodič má radost. Rodič zbavil své dítě závislosti. Dítě si opět hraje a tvoří. Jenže to všechno dělá poněkud intenzivněji, než když sedělo před televizí. Dětí a jejich kreativních stop je zkrátka plnej barák. U nás se třemi kousky to vypadá tak, že vlastně jen hádám, jak vypadá podlaha v obyváku a dětském pokoji. Nejžádanějšími komoditami jsou barevné papíry, tvrdé papíry a lepidlo. Když pořád někdo hledal nůžky, naštvala jsem se a nakoupila jsem další troje, takže už máme dohromady asi osmery. A pak taky řešíme, kde všechny ty výrobky (zvířátka, notebooky, auta, čerpací stanice, potřeby pro panenky, kuchyňské spotřebiče a já nevím, co ještě) máme vystavovat. A pak jak děti taktně přemluvit, aby tucet svých výrobků vyhodily, když jich mezitím další dva tucty vyrobily. Další kapitolou jsou cesty v autě nebo návštěvy doktorů a úřadů. V autě je třeba s dětmi pilně komunikovat nebo jim pustit audio pohádku. A když se vypravujeme kamkoliv, kde potřebuju, aby děti byly zticha, musíme každému dítěti nabalit vlastní krosnu (ok, je to batůžek, ale když to dítě má vybalit, jeví se to všem jako krosna) se samolepkovou knihou, knihou, omalovánkami nebo kreslící tabulkou, svačinkou a tak dále.
Takže jaká je daň za screen free děti, které se kreativně odemkly? Binec, brajgl, čurbes a aktivnější zapojení rodiče. Stojí to za to? Stojí. Je to někdy o nervy? Tak na to si už odpovězte sami, já se totiž odcházím přebrodit krepáky, víčky a kartony od vajec do kuchyně dát si čokoládu.
