Dovolená v Bibione pokračuje. Mořská nemoc na šlapadle, řízky a noční koupání

Po návratu z Benátek (odvážní čtěte zde) jsme byli tak strhaní (pochopitelně mluvím o nás s manželem, kdepak děti), že jsme nařídili povinný odpolední klid. Jakmile akademická hodinka uběhla, děti vyběhly na balkon, zmerčily, že červenou vlajku vystřídala zelená, což znamenalo jediné. Musíme jít na šlapadla! Nechtělo se nám, ale šli jsme, protože předchozí dny zelená vlajka vyvěšena nebyla a na šlapadlech se jezdit nemohlo. Takže žádný riskování, jdeme.

To byla osudová chyba. Po dni stráveném v rozpáleném autě a v rozpálených ulicích Benátek, s žaludkem plným italských delikates jsem poprvé v životě pocítila, jak asi chutná mořská nemoc. Chvíli jsem radostně šlapala na šlapadle, klouzala se po skluzavce a věnovala se dětem, jenže pak to přišlo. Hrozilo, že pobliju moře. Bylo mi tak zle, že jsem o svém stavu přesvědčila dokonce i antihypochondrického manžela, který mě (zaháknutou za žebříček a nechající se táhnout vodou, protože sednout jsem na ten koráb nemohla) a nejmladší dítko vylodil u břehu. S dvěma staršími dětmi ještě vyjel na širé moře. Na břehu mi nejmladší aplikovala pískový peeling a já rozdýchávala svůj stav vzpomínaje na rané fáze těhotenství. Po chvilce však nudná nazelenalá matka malou kosmetičku omrzela a dcerka zatoužila jet ještě na „lodi“, takže jsem s ní doplavala k šlapadlu, které kotvilo nedaleko, už mi bylo přeci jen o něco lépe a na chvíli jsem nasedla na plavidlo. Zase chyba! Naštěstí už se chýlil konec zaplacené hodiny, já se zase zahákla za žebříček, zavřela oči a nechala se odvézt na břeh. Chci ještě na šlapadlo? Ne, prosím jen to ne!

Večer jsme s muže odmítali vyrazit na zmrzlinu do ulic, ale vzhledem k tomu, že jsme po cestě z Benátek vykonali nákup potravin a chytře zakoupili nanukáč, bylo o přísun gelate postaráno. Až na to, že náš mrazák mrazil asi tak na 200 %, takže jsme vytáhli ledovec. Muž ovšem zachoval tematicky chladnou hlavu, rozesadil děti kolem stolu, dal každému do ruky lžíci a nastolil nový rituál jezení zmrzliny. Co si kdo urve, to má. No. Moc to nefungovalo, neb nejslabší článek toho mnoho nevydoloval. Ale koneckonců malá ochutnávka pravého života, který se s některými nemazlí, dětičkám neublíží. Tak teď už spát a zítra kromě pohupování se na vlnkách moře nebudeme dělat nic.

Přáli jsme si klid. Děti sice klidné nebyly, leč moře ano. Aspoň někdo. Klidné moře ovšem nikoho zas tak nebavilo, na šlapadlo se dětem nechtělo (DĚKUJI), takže dopoledne proběhlo v duchu písečného stavitelství. Pokud si představujete, že děti nadšeně samy stavěly a my leželi na dece, tak ne. To je mylná představa. Ale nevadí, od toho jsme si přeci děti dělali, aby nás nenechaly zestárnout nebo se rovnoměrně opálit, takže jsme stavěli jako diví. Stavěli jsme tak vehementně, že jsme dva ze tří kyblíků praskli, takže prý budeme muset večer vyjít do víru Bibione a zakoupit plastové krámy nové. Taky dobře. Aspoň bude postaráno o suvenýry praktické a ne cetkoidní.

Já jsem, coby full time domácí kuchařka, plánovala dovolenou spokojeně prožít na Dobrých hostincích, polívkách ze sáčku a sucharech, nicméně můj masožravý muž začal tělesně i duševně strádat, takže vzal pomyslnou vařečku do svých rukou a rozhodl se usmažit řízky. Jsme Češi a nestydíme se za to. V zemi „pasty“ si usmažíme pravé řízky. Konečně něco, co děti budou bez keců jíst. Buon appetito. Šéfkuchař pojal přípravu šnyclů jako rodinnou aktivitu a každému díti svěřil jednu obalovací stanici. A já si četla knihu. Jo, takovou dovolenou si nechám líbit.

Já vím, to se dneska říkat nemůže. Tak řekněme, že problematické stránky osobností našich dětí se začínaly projevovat. A kolidovat. Hádali se jako… Jako doma zkrátka. Nic jim není vzácné, ani to, že se s nima táhneme 800 km na jih, nu dobrá. Konfliktů bylo za den tak 30, nejčastěji překvapivě o Albi tužku. Možná se říká, že 3. den je krizový, ale pro nás byl krizový den 5. A i všechny dny po něm. Ale krize na pláži je zas lepší než krize v obýváku s neposkládaným prádlem a rozházeným legem, to zas jo. Já jen, že nechci působit nevděčně.

I nejmladší dítě konečně dospělo do věku, kdy dokáže jakž takž držet v ruce karty a aspoň mlhavě respektovat pravidla hry, proto jsme se roztomilé kratochvíli karetních a stolních her věnovali poměrně často. Každé z našich dětí hraje rádo. Dokud neprohraje. Každé z našich dětí dělá scény a sesypává se jak domek z karet, když prohraje. Jsou to nezapomenutelné chvíle.

Naše děti v 99 % večerů léto neléto světlo nesvětlo naženeme co nejdřív do postele, abychom měli čas pro sebe. To je mimochodem recept na šťastné manželství. Ale my jsme skvělí rodiče, občas dovedeme postavit zájmy dětí na první místo, jeden večer obětujeme. Takže když miláčci projevili vzrušený zájem jít se koupat za tmy, radostně jsme ponocovali společně s nimi a čekali na soumrak. Pak jsme se navlékli do plavek, přišli k moři a? Dcery dostaly strach ze tmy a chtěly okamžitě opustit pláž, do moře šel se mnou jen syn, asi tak na 2 minuty, pak se mu to taky nelíbilo. Nu. Už chápu význam rčení, „Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán“. Ale já si to užila. I manžel. Nechali jsme děti na břehu (osvětleném, úplní sadisti nejsme) a celé 3 minuty jsme plavali sami.

Tak proběhl 5. den naší báječné dovolené. To mi mimochodem připomnělo Zagorku a její „exotické diapozitivy naší báječné dovolené“. No nic. Zagorová bude malovat obrázky a Bordovská vám zítra napíše, jak se s dětmi skvěle kupují suvenýry.