Gravidní na gyndu běží, negravidní kulhá stěží. O proměně postoje ženy k návštěvám gynekologie

Návštěvy gynekologie nejsou extra příjemným zážitkem. Jako zvyknete si, koneckonců co vám zbývá, a navíc pokud už máte po nějakém tom porodu, dokážete fungovat bez studu, veškerou důstojnost jste nechala někde mezi sestrou na monitoru, doktorem u kozy a dvacetičtyřletým medikem, který se na vás učil, na kolik centimetrů jste otevřená, ale co si budem, znám příjemnější návštěvy doktorů. I když rovnou prozrazuji, že takový proktolog to třeba není. A vemte jed, že pokud plánujete dětí víc, taky se za ním podíváte. Ale nebojte, ženská, která světu ukázala celý svůj předek, zvládne ukázat i zadek.

Přesto naštěstí existují momenty, kdy na gynekologii běžíte s radostí. A kdyby byli filmaři co k čemu a netočili furt Rambu nebo mladého Polívku, natočili by vás, jak spěcháte ulicí k poliklinice, rozevláté vlasy i kabát, k tomu nějaká nadějeplná hudba a pochcaný dvoučárkový test v ruce. Jo, to byly zlatý časy. Takže v tuto chvíli (pokud je těhotenství dobrou zprávou, v opačném případě také upalujete, ale to bych tady nerada rozváděla, přeci jen život je dar) se na návštěvu gynekologie těšíte a je vám jedno, kdo a co všechno se ve vás bude šťourat. Naopak dokonce žadoníte o vyblejsknutí vnitřku svojí dělohy při každé návštěvě, ač obyčejně při fotografování děláte drahoty jak islámská manželka. Jsou to paradoxy.

I já si těmito radostnými těhotenskými návštěvami ženské lékařky prošla. Na každou kontrolu jsem se těšila (s narůstajícím počtem dětí mi tedy vadila jejich četnost), ale přeci jen zahlédnout mrňouse, ujistit se o pohlaví, vyzjistit jeho míry, a hlavně si triumfálně odnést tu fotečku, to byla nádhera. Navíc s každou další návštěvou jsem se blížila vysněnému cíli. Miminku v náručí. A klystýru. A nástřihu (nebo nátrhu) hráze. Ale nebuďme škarohlídští, tedy blížila jsem se k miminku, k voňavému uzlíčku.

Jenže my s rozením už přestali. Pokud chcete vyděsit mého muže, tak se zeptejte, zda plánujeme čtvrté dítě. Ha ha (vtípek, až na to, že ani ne). Nu dál. Tím pádem se mé návštěvy gynekologie podstatně zredukovaly. Jednou za rok. A to už je problém. Za prvé se nemám na co těšit, protože takový výroční stěr z děložního čípku mě do extáze nepřivádí (tedy vlastně ano, ale ne tak, jak bych si přála), za druhé jsem si odvykla. Odvykla jsem si na tu bezmocnou polohu na koze, na celé to „tak si odložte“ „tímto se utřete“ „a za rok se zase ukažte“. A žádná fotka k tomu. Tedy, má dobrotivá paní doktorka by mi dělohu jistě vyblejskla, ale nejspíš bych kromě snímečku vyfasovala také žádanku o dvě patra výš na psychiatrii, takže si paparazzi chutě nechám raději zajít. Stačí, že mi někdo kouká do hlubin genitálu, hlubiny duše ukazovat nebudu!

Takže pozvedám číše na všechny gynekology, protože upřímně, kde by třetina rodiček a polovina mimin bez nich byla, že… A pak chci připít také nám všem ženám, které bez uzardění minimálně jednou ročně hopsneme na kozu a využíváme tak maximum, které nám naše zdravotní pojištění poskytuje. Jsme hrdinky. Protože objednat se na gynekologii, i když ve vás neroste nový život (nebo nepotřebujete nutně napsat antikoncepci a nechtějí vám ji poslat na dálku, protože jste se 4 roky neukázala), je hrdinství. A známka dospělosti. Nejen té pohlavní.

A dáme si anketku.