Článek
Naše děti už jsou vlastně skoro dospělé… nebo ne?
Máme tři děti (6, 4, 3). To by bylo v pohodě. Nejsou to mimina, která musím ráno nakojit (teda mohla bych, ale vzhledem k tomu, že jsem nechtěla kojit tandem, teda pardon, trandem, a samoodstav jsem považovala za nevydařený vtip, nekojím). Nemusím je přebalit (i když „bobánky“ utírám vcelku pravidelně) a nemusím jim dokonce ani rvát snídaňku lžící do chřtánu. (To dělám u některých svých jak by amíci řekli „picky eaters“ až u oběda, své jednání pak doprovázím zcela respektujícími hrozbami, že když nebudou jíst maso, budou mít slabé kosti a svaly a hlavně se můžou rozloučit s odpolední zmrzlinou). Zkrátka, naše děti jsou už velké a dokážou se poměrně dobře obstarat samy. A to je právě ten problém. Protože když máte kojence, sice všechno odedřete vy, ale tempem, které umožňuje stihnout v daný den třeba i jednu, dvě další věci. Když je to na dětech, stáváte se jakýmsi nervózním náhončím a časomírou a úkony, které by měly zabírat minutku, dvě neberou konce. Pak se cesta od jídelního stolu do koupelny stává putováním Willyho Foga kolem světa. Ale opovažte se vzdálit a nechat to na nich. To přijdete po dvaceti minutách a místo dítěte s vyčištěnými zuby a pyžámkem složeným v komínku najdete trojpatrový korporát postavený z lega, včetně podzemních garáží. Což je na druhou stranu poměrně fascinující.
Takže jak vypadalo mé dnešní ráno?
Obyčejně vstávám před dětmi, abych se psychicky připravila na jejich procitnutí. To mi dnes neprošlo. Vstali jsme tedy všichni zároveň. Nachystala jsem pokladům snídani a snažila jsem se cvičit. Nejmladší dítě vykonstruovalo nějaký pseudoproblém, aby mě po prvních dvou cvicích potřebovalo vyrušit a obejmout. Tak nějak obdobně (častější kontakt s dítětem než s činkami) probíhal po zbytek mého cvičení. Myslím, že thigh gap a sixpack budu muset odložit, až budou mé děti na vysoké. Pak jsme samozřejmě jeli v koloběhu všichni se najezte, všichni si vyčistěte zuby, všichni jdeme cvičit (děti mají povinné fyzio cviky, je to lahůdka) a všichni se oblékáme, děvčata jdu učesat (strašně tahám, mami to bolí, kdy už to bude, KLASIKA, tak si choďte jak Viktorka u splavu, mně už je to jedno!).
Připravuju si půdu pro nirvánu
Dovařila jsem oběd, pověsila prádlo, vyklidila myčku, takový ten ranní koloběh, aby zbytek dne byl přežitelný, a vyrazili jsme vyzvednout balík a projet se na kolech, aby děti byly vyvenčeny, pustily se do samostatné hry a já si na zahradě dala snídani a přečetla knihu hezky sama a v klidu. Nachystám si snídani. Samozřejmě chlebík s avokádem (dbám na zdravé stravování), ovoce a koblihu (ok, tak zas tak nedbám). Na mou obhajobu. Koblihy jsem výjimečně koupila dětem (byly ve slevě), jen abych přišla na to, že nejmladší koblihy nejí. Nevadí, zlobit se nebudu, že. Ona bude bez koblihy zdravější a já s ní zase šťastnější. Odcházím tedy na zahradu a své děti nabádám: „Děcka, teď se jde maminka nasnídat a bude si číst knížku, tak si pěkně hrajte. Já pak zase přijdu a upečeme muffiny, ano?“ Všichni vzorně a přičinlivě kývají, že jako chápou, že mi chtějí do konce mého života dělat jen a jen radost.
O 3 a půl minuty později…
se venku zjeví nejmladší.
Ona: Potřebuju podat ten lego dům, co je nahoře na skříňce.
Já: Dobře. Tak jdi dovnitř, já za chvilku přijdu a podám ti ho.
Ona: Ne, já na tebe počkám tady.
Hm…pohoda jako prase. Dítě rentgenující, jestli svou mateřskou zadnici konečně zvednu a budu mu sloužit, od čeho jsem tady.
Do toho se v předsíni rozbrečí prostřední.
Já: Zlato, co se stalo?
On: Mamiiii! Já jsem skoro spadl ze schodů!
Skoro. Řekl skoro, že? Takže se vlastně nic nestalo. Proč teda brečí a musí mi to oznámit? Ale fajn, není problém. Nasadím masku účastné matky, ujistím ho, že si uvědomuji, jaké trauma právě prožil a jak jsem přešťastná, že se mu nic nestalo. Upokojeně odchází. Yesss.
Přečtu si tři řádky.
Přichází nejstarší, hledá mě a volá mě. Měla jsem se schovat. Neschovala, jsem dobrá matka. Nebo bláhová.
Ona: Mami, brácha mi postavil z gauče auto, ale nevleze se mi tam panenka i opička!!!
Tak třeba příště
No… tak mám asi po pohodě. Jdu podat ten lego dům a vyřešit problém s autem. Teď píšu. A mám v uších sluchátka, protože nejmladší ječí jako tur, protože chce špejle, ale nechce si je podat. Pak se budeme dalších deset minut usmiřovat, až se ze svého amoku vzpamatuje. Já jen děkuju za ty noice canceling sluchátka, protože jinak bych na její zpracování obtížných emocí zareagovala tak, že by mě v Bruselu stoprocentně odsoudili k pár letem natvrdo.
No nic. Půjdem péct ty muffiny. Dýňové.
