Článek
Já si nechci a nebudu stěžovat, na to je v Česku expertů, a zvláště v řadách matek expertek víc než dost. Já se jen chci podělit, co vtipného se mnou nástup do práce po sedmi letech a třech dětech provedl.
- Kruhy pod očima. Ne, že by se mi začaly dělat kruhy pod očima, to v žádném případě. Ty mě navštívily po porodu první dcery a od té doby se mě věrně drží. V novém životním období ovšem nabraly úplně jiného odstínu. Takového odstínu, že ani make-up s korektorem jejich průraznou fialovou čerň nedokáže zakrýt.
- Rudá líčka. Co by za má přirozeně rudá líčka daly dámy, které utrácí majlant za tvářenku. Já teda tvářenku považuju za blbost, nejsem Marfuša, nicméně nevyspání se mnou učinilo své, takže jsem nejednou po polovině pracovní doby vypadala, že je mi buď mega horko, že jsem nemocná nebo že se mi na líca vysypala celá piksla tvářenky. Šéfová na mě jednou soucitně pohlédla a pravila: „Ty jsi plakala?“ Ne. Předtím ne. To až teď.
- Halenka naruby. Za můj dospělý život se mi to, tuším, nestalo. A pokud, tak s domácím tričkem a stihla jsem se odhalit dřív, než to učinil někdo jiný. Ne tak nyní. Jsem ve společnosti mnoha, mnoha lidí a jedna dobrotivá duše praví: „Hani? Hani? Nemáš náhodou tu halenku naruby? Že tady vidím štítek.“ Podívala jsem se na sebe pohledem „ach Hano, vůbec sama sebe nepřekvapuješ“, zasmála se a šla se převléknout.
- Chyby při vaření. Kuchyně pro mě nikdy nebyla oázou, ale alespoň jsem ji zvládla důstojně využívat. Dnes je vše jinak. Pokud se mi nepoštěstí vaření z hlavy absolutně vytěsnit (ano, i to se stává), aspoň čas od času u plotny něco spletu. Naneštěstí takovým způsobem, že je pak jídlo hnusné. Třeba když jsem posledně místo Solamylu rozmíchala do minutky jedlou sodu. A pak ještě jednou, protože jsem měla pocit, že jsem tam ten „Solamyl“ nedala. A tak. Stavte se na oběd, stavte se.
- Faux-pauxy ve školce. Mé děti měly vždy vše, co měly mít. Náhradní oblečení, baťůžek, pyžámko. Jak by taky ne, byla to moje „práce“, vlastně moje dovolená, můj koníček. Od té doby, kdy jsme na vypravování dětí dva, rapidně ztrácíme plusové body. Jednou šly děti do školky v mraze bez rukavic, podruhé jsme tři dny nebyli schopní přinést pyžámko, potřetí jsme sbalili cizího měkouše (jo, ty zvířecí polštáře z Penny, které mají všechny děti ve školce, protože Penny je kousek od školky). Zkrátka konec vzorné matky. Já už nemyslím na vše a manžel ještě nemyslí na vše. Je to zajímavé období.
- Bordel a restíky. To je samozřejmě normální. Je to normální dokonce i pro některé matky na rodičáku, nicméně pro mě nová zkušenost. Já totiž bývala super výkonná mašina. S rozpisem, programem, plánem. Jako je pionýr vždy připraven, tak můj byt byl vždy uklizen, oběd vždy uvařen a šatník celé mé rodiny vždy vyprán, vysušen a poskládán. Časy se změnily. Pod papučemi mi křupou drobky. Vysavač je zaprášen. Jaký paradox. Zrcadlo je ocintané pastou z minulých dní, nejspíš i týdnů. Ale to se dalo čekat. To je normální.
Celou svou zpovědí jsem vás chtěla pobavit, ne si stěžovat, jak to my, ženy, matky, máme těžké. Naopak. Přestože je chození do práce při menších (a zřejmě i větších dětech) občas velice vyčerpávající, na druhou stranu je zase osvěžující. Přináší nové zážitky, podněty a také veselé příhody ze zákulisí, které k činorodému a pracovnímu životu s dětmi v celé jeho chaotičnosti a kráse patří.
