Článek
Praktické to je, pokud mi tedy z nedostatku sociálního kontaktu s dospělými osobami (ne, učitelky ve školce, vychovatelky v družině a prodavačky se v tomto případě nepočítají) a z velice jednostranně zaměřených témat (od zoubků, přes plínky, Montessori, prasátko Peppu, k pětileté prohlídce, a nakonec školním úkolům a kroužkům), nehrábne.
Stihnu si uvařit, uklidit, vyprat, dokonce i roztřídit fotky nebo umýt kuchyňskou linku zevnitř. Zkrátka luxus, který si pracující matky malých dětí nemohou dovolit. Přitom jsem pevnou kotvou naší domácnosti, manžel má stále čistá trička a děti nikdy nic nezapomenou přinést do školky a do školy. Při nemoci dětí je nemusíme složitě rozmisťovat po příbuzných. Vlastně jsem to vychytala. Nebo taky ne.
Dcera: „Mamiii, ale to není fér! My všichni pořád někam musíme a ty si jenom sedíš doma!“
Matkozrádykně. How could she? Jak mně, která jí chystá do školy zvířátkové lívance, může v jejích 6 letech, kdy přece ještě srdce domova (mě) potřebuje, vyčíst, že jsem moc doma?!
Samozřejmě jsem odpověděla v duchu respektující výchovy, kterou já velice úspěšně praktikuju.
“ Cože? Do školy jsem chodila 18 let! A nejen, že jsem chodila do školy, ale při škole jsem chodila do práce. A nakonec jsem se při škole starala o tebe. Tak snad nemusím hned letět do práce. Přitom maminka doma pracuje na počítači, stará se o tebe, bratra a sestru a potom vaří, pere, uklízí a nakupuje. Až budeš tak dospělá jako já, tak si to tak taky můžeš zařídit. Navíc nevím, jak by se ti líbilo, že by vás musel vozit ráno nebo odpoledne táta."
Dcera se samozřejmě intuitivně napojila na láskyplnou vlnu naší konverzace.
„No a co, tak by vozil táta. Mně by to jako vůbec nevadilo! Taky bys měla někam chodit.“
Ok. Challenge accepted. Rodičovský příspěvek téměř vyčerpán, čas nazrál.
Teď chodím do práce. Dcera mi vyčítá, že nejsem doma a nevozím ji ráno do školy. Není vypráno, uklizeno, ani navařeno. Nebo aspoň ne v dostatečné předstihu. Fotky? Albumky? Co dva týdny do knihovny? Ha ha ha. O potravinářským barvivem obarvených muffinech na svačinu nebo bramborových placičkách k večeři si můžou dětičky nechat jenom zdát. Mají, co chtěli. Když bezpečným přístavem pohrdli.
Ale asi je to karma. Když jsem byla v první a druhé třídě, maminka taky nechodila do práce. Nevadilo mi to, nemusela jsem do družiny a po příchodu ze školy jsme se spolu koukaly na Pohotovost. Jakmile se ale na nějaký čas opět ocitla v domácnosti, když mi bylo 17, vehementně jsem si stěžovala na nedostatek soukromí a vyčítala jí, že je stále doma. Pěkné, opravdu pěkné. Nu…jak se do života volá, tak se z života ozývá.
Všem pracujícím matkám zdar. Třikrát zdar. Asi jdu umýt koupelnu. Nemohu v ní najít zrcadlo. A to je škoda. Protože ty kruhy pod očima si musím prohlédnout.
