Jak jsme po půl roce opět zavítali do biografu

Film údajně začínal 19:30. Proto jsme teprve v 19:30 zcela plánovaně zaparkovali v podzemkách obchodního centra, přičemž muž šel koupit USB kabel do elektra a já se po jezdících schodech vydala zakoupit lístky a občerstvení.

V kině mě příjemně překvapili, protože měli akci 1+1 zdarma nebo tak něco, takže jsme měli jeden lístek zdarma. Emancipovaně jsem zaplatila stravenkami, které v práci dostal můj muž. Pak jsem vybrala občerstvení a jak jsem byla celá nervózní z toho, že popcorn a dvě coly nepoberu, začala jsem odcházet bez placení. Slečna za pultem se na mě po mé upřímné omluvě povzbudivě usmála, nicméně dva dospělí muži za mnou se na mě dívali jako na návštěvníka z jiné planety. Doufám, že mě toto nemotorné bezdětné počínání brzy přejde, protože jinak jsou matky po rodičovské dovolené skutečným ohrožením pro společnost a měli bychom je raději zavřít doma až do důchodu. (To by se nám líbilo, co? Haha.)

Za chvíli přichvátal můj muž, kterému jsem jakožto alfa samci předala popcorn v domnění, že on je ten kompetentnější ho nevysypat. Během pěti vteřin byla pětina popcornu na zemi. Ale to nevadí. Zaměstnanci kina budou jistě rádi.

Výběr filmu proběhl už doma a tentokrát jsem se rozhodla, že nebudeme riskovat. Hráli nějaké české komedie, které sice běžně miluju, ale ne tak, abych za ně vyplajzla manželovy prachy. Horory, thrillery a tak, to vůbec, to jde jako úplně mimo mě, já potřebuju mít svou dušičku plnou duhy a jednorožců, abych stejný klid a radost mohla předávat svým dětem. Takže to chtělo něco fakt dobrého, kvalitního, inspirativního, zkrátka worth the money, chápeme se.

Věděla jsem, že když vyberu film o Nicholasi Wintonovi, mé oko nezůstane suché. Vlastně se budu muset v kině moc snažit, abych hystericky nebrečela nahlas. Nevím, jak vy, ale já od té doby, co mám děti, tak filmy, ve kterých jsou děti odloučeny od rodičů, zvládám dost blbě. Automaticky si promítám naši rodinu do situace ve filmu a zkrátka i když bych někdy naše dětičky na delší chvíli ráda někam odložila, určitě ne během války do vlaku směr Anglie. Ale řekla jsem si, že páteční večer dospělého, zamilovaného, pro jednu noc bezdětného páru si žádá velkolepý film. Takže Jeden život.

Do kina jsme vešli s trochou popcornu (polovina zůstala ve foyer a polovinu už muž snědl, zatímco jsem byla čůrat, ok, trochu přeháním) a jali jsme se vyhledat naše sedadla. Uznávám, je trošku sobecké přijít 15 minut po údajném začátku filmu, který ještě tak dva trailery nezačne, protože to znamená pošlapat komusi tašku, nasypat ostatním popcorn do klína, doptávat se, kde že jsou uvedena čísla sedadel a pak jeden pár donutit se posunout o sedadlo dál, neb nám nechtěně zasedli místo. Ale výhody to má. Sotva jsme se konečně usadili a hlasitě (protože jinak to nejde) zasunuli brčka do kelímků, film začal. Byl to vskutku nezapomenutelný zážitek. Nemyslím zatím film, spíš to, že nekonzumuju 15 minut obsah, který mě nezajímá.

Spoilovat nebudu, ale Jeden život je přesně ten velkofilm, který jsem očekávala. Bylo to nádherné, bylo to dojemné, samozřejmě jsem brečela, velkou část filmu muži mačkala ruku, občas se na něj zahleděla a poměrně často dramaticky šeptala „terrible, this is terrible“.

Odcházeli jsme ze sálu jako předposlední, protože jsme nikam nespěchali. To je dost velký nezvyk a luxus. Celý večer jsem na Nicholase Wintona nemohla přestat myslet, dokonce se mi o něm zdály i sny. Celý ten večer byl tak pěkný, hluboký a dojemný, že jsme s mužem vstávali příští ráno až v 9. Což pro někoho nemusí být nic tak mimořádného, ale já si upřímně nepamatuju, kdy jsem naposledy vstala v 9:00. Možná v porodnici s posledním dítětem, ale to jedině v případě, že jsem šla spát 8:47. Takže já naši co půlroční návštěvu kina hodnotím kladně. Co vy? Viděli jste Jeden život?