Článek
Těžko! Je jedno, jestli zpívám písničky, cvrlikám jako vrabec, nastavím jim budíka, vzbudím je přímým světlem či tlumeným světýlkem, naslibuju jim k snídani hromadu bílého jedu…mé děti nechtějí vstávat. Tedy ve všední dny samozřejmě, jak jinak. O víkendu se naopak jak Bebéčka (s energií na celé dopoledne) přiřítí k mé posteli nekřesťansky brzy.
Klasické ráno? To nechceš
Nu. Takže jak takové klasické všední brzké ráno vypadá? Se svým nejlepším vědomím a svědomím poměrně pozitivně budíte své ratolesti. A děti negativně (ne)vstávají a pak se začnou hádat, brečet a spustí kolovrátek „nechci do školky, nechci do školy“. Váš předstíraný zen je pryč a vy zpucujete děti na první dobrou. A taky na druhou a na třetí. Evergreeny jako „A co si myslíš? Že mamince se chtělo vstávat? Že mamince se chce do práce? Zlatíčka, v životě budete muset dělat i to, co se vám nechce“, se valí jako velká voda. Ranní „pohoda“ graduje tak, že děti jsou zralé na psychologa a matka na narkotika. Proč?
Chyběl vám warm up (neboli rozehřátí)
Protože jste neměla svůj „ranní šálek kávy“. Protože jste se nestihla na takto intenzivní den dostatečně psychicky připravit. A i když to zní velice velice nepopulárně, jediným řešením je vstát dřív než děti a mít náskok, zkrátka nabýt jisté psychické převahy.
Já proto vstávám o půl hodiny dřív než děti a i když polovzbuzená nebo spíš polomrtvá doluju veškeré zbytky mé vůle, abych se vyhrabala z pelechu, i když zatím nemusím, poděkuju si vždy, když to udělám. Protože když někdo (vy), kdo chce strašně strašně moc spát, budí někoho (děti), kdo chce strašně strašně moc spát a přitom ten někdo (děti) brečí, kňučí, hučí a využívá veškerých mučicích technik, dopadne to blbě. A vstane-li levou nohou rodič i dítě, potáhne se v neveselém duchu celé ráno. Takže všechno bude blbě, snídaně, oblečení, gumičky, bunda, všechno.
Naopak, když alespoň vy budete disponovat alespoň špetičkou dobré vůle a vnitřní vyrovnanosti, máte zhruba 50% šanci na průměrné ráno. Třeba vám zbyde tolik energie, že dětskou nechuť k ranním povinnostem odzbrojíte vtípkem. Kdo ví, i takové zázraky se dějí, když má matka půl hodinky na úvod nového dne jen a jen pro sebe.
Co ráno dělat?
Já ráno cvičím a otužuju se. Protože když se hned po ránu pustíte do něčeho tak nepříjemného jako je posilování a ledová voda, přímý styk s realitou v podobě vašich ne zrovna do růžova vyspaných dětí se jeví jako o něco menší zlo. (Někdy.)
Ale můžete dělat cokoliv. Dýchat, dát si čaj, kafe, umýt si vlasy, vytrhat si obočí, namalovat se, přečíst si knihu (i když to nejspíš zase usnete), cokoliv, co vás buď potěší, nebo vám dá náskok. Protože jestli spěcháte i vy, určitě uvítáte, že budete hotová dřív než děti, protože ty vás v tři čtvrtině případů zdrží tak, že odcházíte z domu hladová nebo s namalovanou jednou půlkou obličeje.
Spánek nad zlato
Abyste tento masochistický zvyk zvládla udržet, budete muset obětovat část večera brzkému odchodu do postele, abyste se na ranní rodeo dostatečně vyspala. Ať dáte aspoň těch 7 hodinek. Růži pro nevěstu zkouknete o víkendu.
PS: kdo vstávat před dětmi nemůže, nemusí, nechce, nepotřebuje a nebude, super. Já to píšu pro nás, které ranní smršť dohání k (sebe)destruktivním myšlenkám, někdy i činům.
PS2: I pro matky na mateřské nebo rodičovské je tento tip přínosný. Já třeba raději vstala před dětmi a pak si s nimi zdřímla odpoledne, než se probudila do světa plného požadavků a nikdy nekončícího „mamiiiiii!“.
A co vy? Dáme si anketku.
