Článek
Když byly mé děti malé, poplácávala jsem se po rameni a dmula se pýchou, že zatímco pokojíky dětí mých kamarádek praskaly ve švech, mé děti si vyhrály jen s břidlicovou tabulkou. Dobře, ještě měly lego, vláčky, dřevěné kostky a kuchyňku. Stačil jeden kallax čtyřka, jak my doma odborně říkáme. Tak…ty časy mé mateřské minimalistické hrdosti jsou dávno pryč. Hračky přibývají (mám pocit) každým týdnem, kallaxy každým rokem a já se stávám matkou, která huláká po děckách, aby si konečně uklidily ten pokoj, jinak všecky hračky vyházím do pytle. O to hůř, že to v mých představách vůbec není planá výhružka, ale skutečné hluboké přání. Takové to přání, které sdělíte zlaté rybě třeba.
„To víš, my to doma vedeme minimalisticky“
Mi možná řekneš. A já ti řeknu. Pokud máš málo malých dětí, tak to jde. Taky jsem byla borka. Taky jsem to vedla minimalisticky. Protože to jsem ještě byla strážcem hraček. Ty bdíš nad tím, co se pošle dál. Jenže děti rostou. Mají lepší paměť, pevnější vůli a hromadu názorů na to, proč zrovna tuhle kravinu z kinder vajíčka nebo tenhle plastovej bazmek z Actionu, který dostaly na nějaké narozeninové oslavě (nová doba, dítě donese domů více dárků z oslavy, než kolik tam oslavenci přineslo) nutně potřebují. A já jen vzdychám a snažím se diplomaticky svou konzumem ovlivněnou drobotinu přesvědčit, že stačí, že máme jeden druhého. A v myšlenkách a divokých snech pálím většinu jejich jmění.
Si nestěžuj, když jim tolik hraček kupuješ
Abyste se do mě nepustili, že nemám dětem tolik krámů kupovat…Rovnou vám říkám, nevstupujte na tenký led. Protože já kupuju minimum. Narozeniny, Vánoce. Ale máme tady babičky, dědečky, školky, soutěže, knihovny, jarmarky, kamarády, neziskovky, zkrátka tunu potenciálních dárců. Do školky přijde policie a děti mi donesou třistadevadesátéosmé pexeso a dvacátý pátý reflexní pásek. Který nutně potřebujou! Stejně jako těch 28 předchozích. A tak je to s každou akcí. Člověk, aby se je bál někam posílat.
Já vím, že je to stěžování a to je hnusný a český a typický. Já si nerada stěžuju. Jako fakt. Ale tohle, když se mi barák zaplavuje plastovejma capinama, to fakt nedávám. Takže třídíme. Furt. Furt děti vedu k tomu, že když si s něčím moc nehrajou, tak to nepotřebujeme. A když je to úplná hovadina, tak to taky nepotřebujeme!
Zlatej Utah (nebo třeba Pensylvánie)
Někdy, když sleduju na instagramu ty rodiny na farmě kdesi v Utahu, tak jim trochu závidím. Jasně, tady nejsme v Utahu a my nemáme krávy, ani slepice. A taky nemáme homeschooling. A naši prarodiče mají vnoučat tři, čtyři, pět a ne 60, že jo, takže jiná situace. Ale vzhledem k tomu, že já se prostě vzdát naděje na minimum hraček, které děti vedou ke kreativitě, nedokážu, asi si tady, v Ostravě v 3+1 budu muset udělat takovej svůj malej Utah.
A jak to jde s hračkářským minimalismem vám? Je tu někdo, kdo prošel stejnou cestu jako já? Považoval se za úspěšného minimalistu, ale nějak se mu to nepovedlo udržet?
