Článek
Jako Hus. Pravdu! Jenže…
Říkám dětem pravdu. Ano, i tu, kterou nechtějí slyšet. Ano, i tu, na kterou budou reagovat řevem. Třeba, že to u zubaře může bolet, že je čeká očkování nebo že je ze školky vyzvednu pozdě. Stojím si za tím a věřím tomu, že když s nimi budu jednat otevřeně, budou oni jednou otevřeně jednat se mnou. Zkrátka jim nelžu. (Kromě Ježíška)
Nicméně tato má upřímnost mě čas od času zažene do úzkých. Protože vysvětlovat předškolním dětem jak se dělají děti a to dost naturalisticky, protože „A jak se jako ta spermie z pindi dostane do vajíčka v mamince?“ (ano, tatínek skutečně strčí svého piňdu mamince do pipinky), proč mámu bolí každý měsíc bříško, k čemu jsou tampóny a vložky nebo i témata méně intimní, ale o to složitějí, třeba jak fungují zdravotní pojišťovny, mi zahřeje mozkové závity. Spíš přehřeje. Ale za to, že vám děti věří, to stojí.
Já vím, že nejsem kdovíjaký originál, že rodičů, kteří s dětmi mluví na rovinu, v 21. století přibývá jako hub po dešti, ale většinou nemám tu čest být při tom. Nicméně dneska večer v obchodním centru při nákupu oblečení jsem vyslechla krásný rozhovor maminky s asi čtyřletou dcerkou.
Krásný rozhovor v obchodě
Dcera: Mami, tady si koupím oblečení.
Matka: Ne, miláčku, to je oddělení pro ženy.
Dcera: A já nejsem žena?
Matka: Ne, ty jsi ještě holčička, dívka. Ty musíš nakupovat v oddělené pro holčičky.
Dcera: A kdo je teda žena?
Matka: Žena je paní nebo slečna, která už má menstruaci a může mít svoje vlastní miminka.
Zaslechnout slovo menstruace pronesené směrem k čtyřletému dítěti mezi regály s oblečením mi přišlo fenomenální. Nu, dcerka rozhodně jednou nebude mít blok ze své přeměny v ženu. Takže milé mamince, které se „huba nezkřivila“ při pronesení tak trochu tabu slova tleskám.
A všem otevřeným rodičům fandím. Ať jdou čápi a vrány do háje.
