Článek
Chceš jít ven jako vagabund? Můžeš
Přiznejme si to. Do práce jsme si myly hlavu každý druhý den, líčily se každé ráno a legíny skutečně figurovaly jako synonymum pro sportovní a volnočasový oděv. Válenky jako obuv pro ruské babky nebo dorostenky nakupující v New Yorkeru. Mateřská a rodičovská dovolená ovšem každé ženě propůjčí právo k bezďáckému oblékání. Tedy ne každé. Znám maminky, které si vykračují s kočárkem na podpatcích a v elegantních kabátech, ale znám velice málo matek vícedětných, které tento elegantní dress kód udržely více než jeden rodičák. Nicméně legendy hovoří, že jsou mezi námi. A patří jim čest za to, že se neschovávají za svou mateřskou roli. Jako třeba já.
Někam se ti nechce? Jaká škoda, že dítě ZROVNA v tuto dobu spí
Matky vlastně vůbec nepotřebují trénovat asertivitu. Místo, aby na roviny přiznaly barvu, schovají se za režim nebo spánek svého dítěte. Nemůžeš se sejít s kamarádkou, kolegy z práce, zúčastnit se schůzky bytového družstva, dobročinného bazaru obce nebo rodinného zavařování. Otíček prostě jak na potvoru zrovna v TUTO dobu spinká. Fakt tě to mrzí. Děsně.
Když nevíš, kam s očima a rukama… hmátni po kočáru!
Teď jako půjdu s kůží na trh. Je mi jasné, že některé to vůbec neřešíte. Ale tak trochu doufám, že některé ano. Takže. Jdeš po ulici. A proti tobě jde chlap. Hezký, škaredý, dívá se na tebe, nedívá, to je fuk. Podstatné je, že nevíš, kam se máš dívat ty. Jak jít. Co s rukama. Tak všechny tyto problémy za tebe vyřeší děti. Kočárek, nosítko, odrážedlo, které místo, aby na něm jelo dítě, nakonec taháš v ruce ty. Nejodvážnější z nás ještě k tomu všemu přidají psa na vodítku. Když si po ulici vykračuješ jako matka pluku, jsi prakticky neviditelná pro mužské okolí. A i kdyby náhodou pohled na tebe a tvou skvadru nepůsobil dost antikoncepčně a nějaký muž přeci jen tvým směrem očima zabloudil, můžeš si pomyslný Rumburakův plášť obléct sama. Třeba začít vyprávět batoleti, kterého podzim zajímá asi stejně tak jako tebe nová Gucciho kolekce, jak nádherně zbarvené listíčko mají stromečky. Nebo důležitě vyslýchat školkáčka o tom, s kým si dnes hrál na zahradě. Jak říkám, nejlepší alibi, jsi neviditelná. O to horší návrat do reality, když se máš někam pěšky dopravit sama. To pak máš pocit, že ti přebývají ruce. A noha. A netušíš, jak se drží kabelka.
Potřebuješ ukončit telefonát? Brečí ti děti
Taky super. Když s někým telefonuješ (nebo spíš teda někdo s tebou) a ty máš jako jediná z vás dvou pocit, že je načase hovor ukončit a nemáš odvahu to říct přímo, vždycky se můžeš vykecat na děti. „Jéé, promiň, děti si zas něco udělaly a brečí, budu muset končit.“ Většinou ani nebudeš muset lhát, protože pokud hovor trvá déle než deset minut, existuje 95% šance, že některé z dětí skutečně začne brečet.
Chceš vyhnat návštěvu? Žádný problém
Máte návštěvu. Ta by ráda zůstala, nicméně ty tento pocit neopětuješ. Kdybys neměla děti, jsi v háji, ale ty je máš. Takže stačí jedna jediná větička a za pět minut je po návštěvě. Ne, tou větou není: „No ne, Barborko! Ten pupínek vypadá jako neštovice!“ To by bylo příliš kruté. Zpravidla stačí: „Ach jo, to je škoda, že musíme návštěvu ukončit, děti už se potřebují koupat. Ano, ano, jsou zvyklé koupat se ve čtyři odpoledne. To víte, ach ty děti. Ahoj a zase přijďte.“ Nebo taky ne.
Nedávám návody, kdepak! Pouze upozorňuji na rodičovské pokrytectví
Kdyby měl někdo pocit, že vás navádím, ať máváte před sebou svými dětmi jako obranným štítem, tak mě špatně pochopil. Absolutně ne, já se na děti nevymlouvám, já jsem ta upřímná, což těžko říct, jestli okolí oceňuje. Spíš asi ne. Jen chci poukázat na pokrytectví nás rodičů, které je ohromně k pláči. Kajme se… Na druhou stranu. Za veškerou tu výchovnou lopotu nám děti občas alibi poskytnout mohou.
