Článek
V jedné moudré knize o výchově jsme četla, že nemáme děti nutit mít v dětském pokoji naklizeno jako v klícce. Ano, tento level čistoty a pořádku můžeme požadovat ve všech ostatních místnostech domu, ale co se týče dětského pokoje, nemusíme být až tak striktní. Je to království dětí, ve kterém mají mít možnost se naplno a kreativně projevit. Přišlo mi to hezké. Proto se dětský pokoj u nás uklízí pouze jednou týdně. A zbývajících šest dní se snažím nad dětskou koncepcí jejich pokoje přivřít obě oči.
Což je nezbytné, protože pokud oči nechám zcela otevřené, může mě trefit šlak a já bych nerada zanechala děti bez matky. Jenže nastává drobná komplikace. Pokud při vstupu do dětského pokoje přivíráte oči, dost možná zakopnete o něco, narazíte do něčeho, rozšlápnete nebo zboříte něco, co si děti postavily či vytvořily. A to má dvojí negativní účinek. Děti bědují smutkem a vy bolestí či vzteky.
Úklid dětského pokoje? Na to se raději napijte.
Když se jde do pokojíku uklízet, musím dětem asistovat. Mají totiž úplně jinou představu o pořádku, než mám já. Takže oni uklízejí hračky a utírají prach. Já je pozoruju a kibicuju. A je to trochu o nervy, protože dětské oči, které se dokáží rentgenově nabourat na vzdálenost dvou metrů dovnitř vašeho batohu a zmerčit tam lentilky, najednou nevidí kus papíru, kapesník nebo plyšáka, který leží 20 cenťáků před nimi. Takže to chce klid a nohy v teple.
Pak taky vysávám. Ráda bych dětem tuto činnost přenechala, ale manipulace s vysavačem jim prozatím dělá takový problém, že by vlastně k vysátí nedošlo. Abyste mě nepranýřovali, tak je to učím, jednou týdně každý potomek vysává kuchyň nebo obývák, ale na celé vysátí tak členitého a zákeřně ustaveného dětského pokoje, který by měl i robotický vysavač problém načíst, ještě nemají. Takže to beru do svých rukou a včera teda bohužel i vlasů.
Jak nebohou matku skalpoval vysavač
Vysávala jsem pod postelí nejmladší, když tu jsem si všimla, že úplně vzadu v rohu je zapadený Bobek. Plyšák Bobek z mistrovství světa v hokeji, takže hračka vysoké hodnoty nejen citové, ale taky finanční. Nemohla jsem ho tam nechat ležet. Navíc by se brzy dostal do spárů pavouků. Odložila jsem tedy zapnutý tyčový vysavač na zem (tedy stroj, co má velice roztomilý a výkonný rotující kartáč, který na sebe spolehlivě namotá všechny vlasy), lehla si k posteli a začala šátrat po nešťastném králíkovi. A vtom se to stalo! Vysavač mi vcucnul vlasy! Docela to bolelo. Válím se po zemi, bezmocně přisátá k vysavači! Poblíž mě bylo jen nejmladší dítě, které vysavač vypnout nedokáže, já jsem na ovládací tlačítko přicucnutá k vysavači nedosáhla, takže jsem vlasy ze spárů zapnutého přístroje musela vyrvat. V tu chvíli jsem přemýšlela, jaký smysl má udržování pořádku v dětském pokoji, a taky jestli vůbec k životu potřebujeme vysavač, postele, hračky nebo děti (tady žertuji). Hlava mě na inkriminované straně bolela až do večera. Ano drazí, i takové příběhy píše život matky.
Úklid dětského pokoje se tudíž řadí mezi úkony psychicky náročné a dost často také rizikové pro zdraví, ale i i při pouhém krátkodobém výskytu v „dětském ráji“ může dospělý jedinec utrpět vážná zranění.
Lego. Král úrazů a slov na p, která přece nepoužíváme!
Nepoužíváte je, ale malé, ostré lego je z vás dostane. Lego je silný nepřítel. Zákeřný. Strašně blbě jde vidět a dovede nehorázně ublížit. Takže rizik máme hned několik. Na lego stoupneme a přijdeme o nohy. Lego dětem vysajeme a přijdeme o rodičovský kredit. Lego také s některými dětmi musíte stavět, to znamená hledat konkrétní pidi kousíčky, a tím můžete přijít i o rodičovskou trpělivost a důstojnost.
Dřevěné koleje. Taky chuťovka.
Legendy hovoří, že jde o hračku, která rozvíjí ducha, duši, tělo, logické myšlení, sociální interakce a vztah v přírodě. Protože vláčkodráhy bývají dřevěné a udržitelnou hračku aby jeden pohledal. Takže samá plus. Jenže. Zabírají hrozně moc místa. Až nemístně místa. Jakmile jsou rozložené, přišli jste o 10 m čtverečních obytné plochy. A zakopne o ně buď dítě, to je pak randálu až běda. Nebo vy. Při troše štěstí je i nějak shodíte nebo rozkopnete, takže se budete muset omlouvat a ještě rekonstruovat. Jo a šlápnout na ty plastový panáčky, bez kterých se to neobejde, to je taky lahůdka.
Sliz, kinetický písek a jiné libůstky, kterým by slušela věčná loviště
Ten, kdo tyhle „srandy“ vymyslel, nikdy neměl děti. Právě proto těmto radostem podlehnou většinou lidé, kteří nemají malé děti. A donesou to jako dárek vašemu potomstvu. První setkání s kinetickým pískem nebo slizem není zrovna z těch, které si chcete dát za rámeček, ač si je pamatujete na celý život. Já mám aktuálně sliz vylitý v šuplíku v obyváku. Už asi dlouho, kdo ví, je totiž zaschlý. Nevím, kdy ho uklidím. Jen vím, že jestli ještě někdy moje děcko tenhle humus přinese domů, okamžitě to hodím do koše. No a když je sliz vylitý nebo kinetický písek vysypaný na tajném místečku v pokojíčku, čeká vás zátěžový test vašeho kardiovaskulárního systému. A zdarma! Hleďme na sklenici poloplnou, no ne?
Na co hračky, stačí krabice
Nechápu to, ale moje děti jsou posedlé krabicemi. Musím je vyhazovat tajně. Jsou schopny se o ně hádat. Krabice od kapesníků, od balíků, malé, střední, obří. To je jedno, berou všechno. A díky své fantazii je proměňují v auta, vlaky, letadla, domečky pro plyšáky, města, pračky, vlastně v cokoliv. Ne že bych nebyla hrdá matka. Jsem vděčná. Při pomyšlení, že jiné děti bez telefonu nebo tabletu nevědí, co by, mým dětem postačí krabice. Ale. Jejich pokoj není tak velký, aby se tam vlezly desítky krabic a zároveň všechny jejich hračky, kterých se moc nechtějí zbavovat, ač nechápu proč, když si užijí tolik zábavy s kartonem. Takže pokojík je vlastně královstvím krabic, ve kterém se blbě uklízí, a ještě hůř vysává a já se snažím své děti něžně dokopat k tomu, aby se krabic postupně zbavovaly. Ony jsou rozumné, takže se jich skutečně zbavují, nicméně záhy tahají z koše další skvělé úlovky. Takže bacha. Krabice jsou posvátné. A opovažte se jich bez vědomí dětí zbavit nebo je nějak nešikovně omylem poškodit. To je vážný přestupek.
Kniha by nestačila na výčet všech nebezpečí
Samozřejmě, že netřeba dál pokračovat. Malá ostrá plastová zvířátka, hrající hračky, zamlčené počůrané prostěradlo nebo rozlité pití, rozsypané doplňky ze stolních her, hudební nástroje, to vše dokáže rodiče ohrozit daleko víc než životně nebezpečné nástroje ukryté v garáži. Když ne přímo fyzicky, tak psychicky rozhodně.
Ale co bychom pro ty naše děti neudělali, že. Tak ať mají svoje nádherné dětské pokoje plné věcí, které nám mohou způsobit újmu na zdraví. A co vy? Co číhalo v dětském pokoji na vás?
